Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Běh

Nesnášel jsem ho. Teď už je to lepší. Ale rád ho ještě nemám.

Začal jsem s ním před pár lety omylem. Z hecu, jako se spoustou věcí. Honza Orna, Yogumin a Ivan běželi pražský půlmaraton. Ivan dokonce i přesto, že ho startoval VéKá.

Řekl jsem si, že na ně někde na trati počkám a zaběhnu si poslední kilometr. Nakonec jsem skončil uprostřed startovního pelotonu – já vím, ten mají cyklisti, ale já netuším, jak se tomu u běžců říká. S vypůjčeným číslem a v neprošlápnutých sálovkách. Z nervozity jsem kouřil Gitanky a běžel celou dobu v kulichu.

Ke svému překvapení jsem přežil osamocenou obrátku v Nuslích, kde mě sadistický vrchní lákal na zahrádku a Kozla. Za dvě a půl hodiny jsem do(šel)běhl do cíle. Těšil jsem se na kosmickou termopřikrývku, kterou jsem pak ztratil v hospodě po několika rumech. Někde na webu Respektu je tu z té památné akce ještě video.

Reklama

Od té doby běhám. Ne pravidelně a ne daleko. Ale boty už mám profesionální a k běhu určené. Nejčastěji se octnu v parku za domem, kde se vždycky potkám s lidmi, kteří trénují na maraton. Musí jich tu bydlet hrozná spousta, protože na ně narážím ve všech myslitelných hodinách. Čouhají z nich dráty a na opasku mají malé plastové panáky maskované jako lahvičky s iontovým nápojem. Když široký pruh asfaltu kolem nádrže neokupují oni, tak mě předjíždí bruslaři a děti na odrážedlech. Vždycky si to odfuním a snažím se sám sebe oblbnout myšlenkou, že to dělám pro své zdraví. Jenže pak si hned vzpomenu na to jak mi na Dukle v Dejvicích řekli, že podle všeho běhám s malou tepovou frekvencí a žádnou fyzičku si nezvyšuju.

Zkrátka – nejsou tu podmínky na osamocený běh existenciálního typu, při kterém člověk po třech hodinách funění dojde nirvány a duševního splynutí s kořenem, o který právě zakopl.

Ty mám na chalupě. Tam je to iné kafe – vybíhám vždycky večer, zpravidla poté, co jsem házel lopatou. Běhám naboso (ve fivefingerech) lesem a přes pole směrem k řece, za kterou si jeden z úspěšných velkokapitalistů minulé dekády staví vlastní Temelín. Taky kolem krmelce, převozného úlu a božích muk. Ty mám na trase hned dvoje. Na hlavě čelovku, abych si nezlámal nohy a abych byl vidět při závěrečných dvou kilometrech, které jsou po silnici. Tuhle mi známý z vedlejší vsi říkal, že mě vždycky pozoruje puškohledem z posedu vzdáleného skoro kilometr. Tak intenzivně prý blikám.

Končívám v lipové aleji, která už není. Baví mě to. Rozhodně víc, než v Praze. Pořád to ještě nemám v krvi, ale ten první půlmaraton už asi nikdy nezapomenu. A ani mi to nevadí. Koneckonců to mohlo dopadnout hůř. Ivan s Yoguminem mohli místo běhání provozovat třeba country tance. Takové to hopsání ve čtverci. Ivan ve stetsonu. Yogumin s knírem. Už toho radši nechám…