Malijské vládní síly dostaly pod kontrolu „město“ Kidal na severovýchodě země. Islamističtí rebelové tak přišli o poslední obydlený záchytný bod a stahují se do hor. Co s nimi dál je otázkou. Úspěch bude, pokud se je podaří v horách udržet a neproniknou do některého z okolních států. Francie dále bojuje, ale zároveň tlačí na zahájení politického řešení konfliktu. Mluvčí ministerstva zahraničí Philippe Lalliot ve středu prohlásil, že by centrální vláda měla jednat s „legitimními zástupci“ povstalců o návratu státu na severovýchod země. Z procesu, který ještě ani nezačal, by ale měli být vyloučeni povstalci náboženští. Jednat se tady má se zástupci rebelujících Tuarégů, nikoliv s islamisty z Ansar Din a Al-Kajdou islámského Maghrebu. Ale to není tak podstatné. Důležité je, že se během tří minulých týdnů podařilo rychlou vojenskou akcí odvrátit postup islamistů na Bamako a zastavit sled událostí, který zahájila porážka Kaddáfího sil v roce 2011. Etničtí Touarégové tehdy v Libyi bojovali na obou stranách a díky všeobecnému chaosu získali mnoho zbraní, které následně mohli nasadit proti špatně vycvičené armádě Mali. Vítězství jim ale vyfoukli islamisté, kteří se šikovně chopili příležitosti, chvíli bojovali s nimi a nakonec převzali iniciativu. „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ v praxi…
Francie na scéně
Malijská armáda měla nakonec štěstí v neštěstí – její naprostá neschopnost účinně se postavit postupujícím islamistům přivedla na bitevní pole Francii, která 11. ledna zahájila Operaci Serval. Nejdříve se bombardovaly cíle nalezené a označené speciálními silami. Pak přišel na řadu letecký most, do kterého se zapojila Velká Británie, Dánsko, Kanada, Belgie a následně další státy. Domluva byla jasná – Francie si vezme na starost střílení a ostatní jí pomohou dopravit do Mali nezbytný materiál. Zkrátka spolupráce s velkým S. Kromě nepočetných speciálních sil se do Mali dostaly také větší jednotky s těžkou výzbrojí a vojáci okolních států sdružených v rámci ECOWAS.
Tady to trochu přeskočíme a vystačíme si s tím, že francouzské speciální síly vytvořily tmel, který udržel pohromadě rozpadající se malijskou armádu a pod jejich vedením se jí podařilo vytlačit islamisty zpět do pouště. Jak dlouho tam vydrží záleží na tom, jestli se podaří dojednat nějaké oboustranně akceptovatelné podmínky pro zakopání válečné sekery a následný postup proti islamistům. A také na tom, jestli někdo dokáže co nejrychleji vycvičit a vybavit malijské vojáky, kteří jsou zatím shlukem otrhanců s rezavými kalašnikovy. Naše vláda už se nechala slyšet, že by byla ochotna přispět pro dobro společné věci. Nakonec proč ne – s výcvikem cizích vojáků máme díky misi v afghánském Wardaku velké zkušenosti a materiálu, který armáda nepotřebuje, je také habaděj. Letos by se armáda chtěla zbavit hromady proviantu a techniky v hodnotě jedné miliardy. Takže zdroje tu jsou.
Kde jsou USA?
Vidíte, na ty bychom málem zapomněli… Vojenská intervence proti islamistům bez účasti spojených států? Je to vůbec možné? Není…
Francie, podobně jako ostatní velcí členové NATO, má vojenské kapacity umožňující provést operaci podobného rozsahu, jaká teď probíhá v Mali. Má bojové letouny, má výsadkáře, má létající tankery, má cizineckou legii… Ale udržet větší kontingent vojáků na druhém konci světa v chodu po delší dobu nedokáže. V těchto momentech vždy nastupuje na scénu americká vojenská mašinerie. Pouze armáda USA disponuje dostatečným množstvím dopravních a tankovacích letounů, které dokáží bez přestávky transportovat materiál ve velkém množství. Jen ona má dostatečné zásoby letecké munice pro dlouhodobou leteckou kampaň. Jen její ženisté dokáží v postavit uprostřed pouště během pár dnů letiště. Zatímco Velká Británie má osm velkokapacitních dopravních letounů Boeing C-17 Globemaster, USA disponují 203 exempláři. Dalších deset mají v plánu pořídit a kdyby Boeing nevyřizoval objednávky ostatních států, nejspíš už by je americké letectvo mělo. A to navíc mluvíme pouze o jednom typu dopravního letounu. Zkrátka – ne že by za oceánem uměli něco víc, než co zvládneme tady v Evropě. Jen prostě mají všechno „oversized“. Tam, kde český voják opraví během dvou hodin porouchanou Tatru (za což nás spojenci vždy chválí), tam ji jeho americký kolega nechá stát u cesty a dostane novou. Je to sice plýtvání, ale právě tahle hrubá síla umožňuje americké armádě zapíchnout do země vlajkový stožár kdekoliv na světě. A pak kolem něj postavit malý kus Los Angeles.
Jenže takovéto schopnosti stojí stovky miliard dolarů, miliony hodin vývoje a desítky let nepřetržitého cvičení a předávání schopností. Čína možná před pár týdny poprvé uskutečnila vzlety a přistání na své první letadlové lodi, ale co se týče zkušeností s provozem tak komplexního systému, má manko zhruba 70 let. Problém ovšem je, že se americký rozpočet na obranu, dříve takřka bezedný, zmenšuje. Americká armáda je po dekádě vedení dvou velkých bojových operací silně opotřebovaná, připravuje se na rozsáhlou transformaci a navíc stále stojí před propastí rozsáhlých „automatických“ škrtů vyplývajích z jednání o federálním rozpočtu.
V této atmosféře se nyní Francouzi mírně ošklíbají nad podobou podpory, kterou od USA pro svou operaci dostali. Na podzim prý při jednáních zaznělo, že Američané považují záchranu Mali za naprostou prioritu. Takové mělo být poselství Michaela Sheehana, který na americkém ministerstvu obrany odpovídá za speciální síly. Také odcházející Leon Panetta prý na posledním summitu NATO v Chicagu řekl, že pro zastavení islamistů v Mali je nutné udělat „naprosto vše„. Nakonec z toho jsou dopravní letadla a podpora co se týče zpravodajské činnosti. Francois Holland kvůli tomu volal Obamovi, který mu řečí internetových memů odpověděl „se s tim smiř„.
Tough Love
Když Obama ve svém inauguračním projevu řekl, že „trvající bezpečí a mír nevyžadují permanentní válku“, tak ho zřejmě evropští vůdci přeslechli. Nebo ho slyšet nechtěli. Američané zkrátka nemají ani dost peněz, ani dost vůle k tomu, aby nadále dotovali NATO a potažmo mezery ve schopnostech Evropy. V případě Francie třeba její sociální systém tím, že přispěchají se svým „logistickým ocasem“ ve chvíli, kdy se její hlava rozhodne štěkat hlasitěji, než by odpovídalo rozpočtu na obranu. Postoj americké vlády k intervenci v Mali lze tedy vnímat jako lekci tzv. Tough Love. Zkrátka – Američané už na obranu nebudou dávat 4,8% HDP. Protože na to nemají. Evropa by to měla vzít na vědomí…