Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Manpads – tichá hrozba

Dívám se z okna na střechy protějších paneláků. V zorném poli se objevuje dopravní letadlo Boeing 737. Přilétá zprava, snižuje rychlost a připravuje se na finální přiblížení. Práh přistávací dráhy ruzyňského letiště je vzdušnou čarou vzdálený zhruba šest kilometrů. V tom se na střeše protějšího domu objeví tři postavy. Dvě z nich nesou podlouhlé válce, třetí ukazuje rukou na Boeing, který jim ve výšce několika stovek metrů přelétá nad hlavou. Válce vylétnou k ramenům, chvilku sledují vzdalující se trup letadla a pak to přijde. Tlumené zahučení a z válců vyletí dlouhé předměty. Připomínají obyčejné lešenářské trubky. Na zlomek sekundy zdánlivě ustrnou v prostoru. Pak se ozve těžko popsatelný syčivý zvuk a obě začnou v oblaku kouře neuvěřitelnou rychlostí sprintovat směrem k letadlu. Celé to trvá ani ne 15 vteřin...

Předchozí odstavec je samozřejmě pouhou fikcí. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mi alespoň jednou za čas neprolétne hlavou. Hlavní roli v něm hrají tzv. Manpads (Man Portable Air Defense Systems). V češtině se obyčejně používá výraz "ruční protiletadlové řízené střely". Podle mnohých odborníků zabývajících se terorismem a leteckou problematikou představují dnes jednu z největších hrozeb, kterým čelí letecká doprava…

Jak to začalo

Prvním prostředkem kategorie Manpads byl americký typ FIM-43 Redeye, který vyvíjela firma Convair od poloviny 50. let minulého století. Jeho finální verze vešla do operačního použití v roce 1968. Šlo o jednoduchou raketu odpalovanou z trubice, kterou si střelec položil na rameno. Její navádění řídil infračervený (IČ) senzor, dálkový dosah činil 4,5 km a výškový 2,7 km. Ve stejném roce jako Redeye přišel do výzbroje SSSR obdobný systém známý jako 9K32 Strela-2 (v NATO označovaný jako SA-7 Grail). Nedlouho poté následovala Čína s typem HN-5, což byla kopie sovětské Strely. Všechny tyto systémy, později označované jako Manpads 1. generace, trpěly stejnými nedostatky – malou manévrovací schopností střely a nízkou citlivostí IČ senzoru, který dokázal zachytit pouze horké výstupní plyny proudového motoru. Střely tak byly schopny útočit pouze na letouny v odletovém kurzu, které se od střelce vzdalovaly (po provední útoku) a proto se jim také občas říká "tail-hunters". Navíc se dal jejich IČ senzor celkem snadno oklamat (o tom však později).

Reklama

Jak je to dnes

Posuňme se v čase do roku 2008. Jak to s Manpads vypadá dnes? Laik by se při pohledu na systém první generace a té dnešní mohl domnívat, že se zase tak moc nezměnilo. Pořád to vypadá jako roura od záchodu s krabicí od bot po straně. Opak je však pravdou – dnešní systémy 3. generace disponují zcela jinými schopnostmi. Jsou rychlejší, obratnější a když najdou cíl, zpravidla neminou.

Proč? To je jednoduché. První generace používala nechlazené senzory s nízkou rozlišovací schopností. Těsně před odpálením byl senzor "nachlazen" nějakým typem média (například plyn Argon), poté prohledal oblohu ve směru zamíření, našel nejkontrastnější cíl (tedy horkou trysku motoru) a zvukovým signálem upozornil střelce, že je připraven. Ten pak zmáčkl spoušť a střela se vydala k cíli. Jenže senzor se dal snadno ošálit – stačilo mu nabídnout kontrastnější cíl, než jakým byla tryska. Proto se začaly používat výmetnice klamných cílů, které vystřelovaly magnéziové světlice s vysokou teplotou hoření. Senzor střely je většinou ochotně následoval a letoun nechal být. Jiným typem obrany byl tzv. deformátor IČ pole, pro který se vžilo označení "horká cihla". Můžete si ho představit jako maják policejního auta (zdroj intenzivního světla, který je stíněn rotující clonou pro efekt blikání), který místo ve viditelném spektru "bliká" v tom infračerveném. Cihla byla umístěna na letounu a když se na ni střela zaměřila, střídavé objevování a mizení "cíle" ji zcela zmátlo. Dnešní senzory však pracují nejen v IČ spektru, ale také v ultrafialovém, takže je nějaká světlice nebo cihla nerozhází. "Vidí" totiž nejen horkou trysku, ale vlastně celý letoun. Dokáží se na něj při odpálení střely"uzamknout" a už nepustit. Přidejte k tomu moderní digitální řídící jednotky a vyjde vám to, co se v angličtině označuje jako "no-escape zone". Když se do ní cíl dostane, šance vyhnout se zásahu je takřka nulová.

Nebezpečí nelze podceňovat

Dnes vyrábí zbraně kategorie Manpads zhruba 20 států. Kromě tradičních zbrojařských velmocí, jakými jsou USA nebo Rusko, mezi ně patří i Írán, Pákistán nebo Severní Korea. Podle většiny odhadů bylo do dnešní doby vyrobeno přes milión kusů těchto nebezpečných zbraní. Většina z nich je v inventářích armád jednotlivých států, ale stovky až tisíce se zcela určitě pohybují na černém trhu, kde jsou volně dostupné jak skupinám organizovaného zločinu, tak teroristům. Staré a nespolehlivé modely 1. generace lze v některých místech světa pořídit řádově za stovky dolarů, novější typy 2. a 3. generace za desítky tisíc (záleží na počtu, výrobci a technickém stavu). Zatímco z pohledu moderních armád představují Manpads 1. generace minimální hrozbu (vzhledem k snadné obraně), pro civilní letouny prakticky všech států představují smrtelné nebezpečí. O modernějších systémech 2. a 3. generace ani nemluvě.

Ochrana civilních letounů před tímto druhem zbraní je velmi složitá a nákladná. Nelze u nich použít běžně používané výmetnice klamných cílů a to hlavně kvůli riziku požárů po dopadu světlic na zem. V Afghánistánu lehlo v 80. letech mnoho vesnic popelem poté, co na ně dopadly světlice odpalované sovětskými vrtulníky, které se tak bránily před hrozbou amerických a britských raket v rukou mudžáhedínů. Navíc tyto klamné cíle neposkytují dostatečnou ochranu před Manpads 2. a 3. generace, u kterých lze předpokládat budoucí zvýšenou proliferaci. V úvahu tak připadají nově vyvíjené systémy, založené na použití laseru (odpálená střela je zjištěna senzory instalovanými v letounu a následně je její naváděcí hlavice oslepena laserovým paprskem). Tyto systémy jsou stále ve vývoji a jejich cena rozhodně není malá. Vybavení všech potenciálně ohrožených letounů by si vyžádalo obrovské finanční náklady a poměrně dlouhou dobu. Jedinou civilní společností, která podle všeho chrání drtivou většinu svých letounů před hrozbou útoku pomocí Manpads, zůstává izraelský El Al (který to ovšem nikdy oficiálně nepotvrdil). O hrozbě Manpads se jedná na úrovni organizací G8, OBSE nebo v rámci programu PFP
NATO
. Podle údajů amerického ministerstva obrany bylo od konce 60. let zasaženo touto kategorií zbraní až 40 civilních letounů, v důsledku čehož zahynulo až 600 osob.

 

Toto video s mizernou kvalitou ukazuje, jak nebezpečnou zbraní Manpads jsou v rukou teroristů. V tomto případě šlo o těžký transportní vrtulník ruské armády v Čečensku (na palubě bylo údajně až 147 osob, 115 přišlo o život).

(technické šťouraly upozorňuji, že článek je určen běžnému
čtenáři a nehodlám proto v diskusi reagovat na příspěvky typu "na
obrázku je FIM-92B Stinger a ne FIM-92F Stinger apod.)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama