Britský kontingent v Iráku čítá okolo 7000 lidí a nese odpovědnost za jih země (tedy provincie v okolí Basry). Dvě už byly převedeny pod správu Iráčanů, další dvě mají následovat. Oproti oblastem, kde operují jednotky americké armády je na jihu země relativní klid. Jenže Britové už jsou v zemi přes tři roky a to je příliš dlouhá doba. Nasazení armády na víceméně policejní práci je vždycky problematické, a to hned z několika důvodů. Iráčané jsou hrdý národ a pochopitelně se jim nelíbí, když mají v ulicích cizí vojáky. Argumentovat tím, že se starají o bezpečnost je liché, protože řada Iráčanů považuje (v jistých směrech celkem oprávněně) spojeneckou invazi za důvod všech problémů. Saddám už je dlouho mimo scénu a debaty o tom, že to byl režim strany Bass, který zasel mezi lidi etnickou nesnášenlivost, v realitě všedních dní nikoho moc nebere.
Dalším problémem, kterému musí čelit armády na podobných misích, je klesající morálka vojáků. Pokud se váš denní režim scvrkne na neustálé patroly v ulicích střídané nudou za drátem základny (přičtěte k tomu vedro a prach Zálivu), na bojeschopnosti vám to moc nepřidá. Když se k tomu přidá strach z možných útoků povstalců a teroristů, vzniká smrtící kombinace – vojáci jsou "napružení" a nejdou daleko pro ránu. Poznat je to například u zásobovacích konvojů, které vždy doprovází těžce ozbrojená hlídka. Američané, kteří útokům čelí každý den, to dopracovali tak daleko, že vozidla doprovázející konvoje nesou jasně čitelné nápisy v arabštině a angličtině. Sdělení je prosté: "Přibliž se na 50m a rozstřílíme tě na hadry. A bez varování!". Tato situace začíná zavánět tím, čemu musela americká armáda čelit ve Vietnamu. Pro obyčejné vojáky byl totiž každý Vietnamec "zkurvenej rákosník" a potencionální partyzán Vietcongu. Iráčané jsou v podobné situaci – vojáci je mají za obyčejné "čoudy", kteří jen čekají na to, až je budou moct střelit do zad. A podle toho s nimi také zachází. Nelze to samozřejmě vztáhnout na všechny vojáky bez výjimky, ale fotky ukazující rozesmáté děti doprovázející hlídkující vojáky jsou často až směšně aranžované.
Slova Sira Richarda Dannatta o tom, "že by Britové měli v dohledné době své muže stáhnout", byla kladně přijata zejména mezi odpůrci války. Považují je za potvrzení svých názorů na celou věc. Dannatt však svá slova podle pozdějších vyjádření myslel tak, že by britské jednotky měly dodělat svou práci (tedy předat provincie Iráčanům) a nezůstávat v zemi déle, než je nutné. Jeho vyjádření nelze chápat jako zpochybňování smyslu celé operace. Jako voják podle svých slov prostě řekl, co je dobré pro armádu. Představa, že by v zemi měli být další dva nebo tři roky, se mu příliš nelíbí.
Reakce britské vlády byla vlažná. Downing Street vydala krátké prohlášení, ve kterém zdůrazňuje, že britští vojáci jsou v zemi na jasné přání demokraticky zvolené irácké vlády a pod mandátem rezoluce OSN. Většina lidí a hlavně současných a bývalých vojáků bere prohlášení Sira Dannatta jako projev osobní odvahy říci nahlas to, co si většina z nich myslí už dlouho. Tedy že z Iráku je potřeba co nejdříve odejít a neprodlužovat dále nepopulární operaci. Těžko říci, co si Dannatt myslí doopravdy, ale i když je jeho názor na operaci pravděpodobně velmi kritický, nemůže ho vzhledem ke svému postavení o moc víc ventilovat…