Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Proč vojáci zabíjejí nesprávné lidi?

Dobrá otázka...

Společnost zbavuje vojáky v určitých situacích odpovědnosti za činy, které jsou běžně zapovězeny a tvrdě trestány.

Odmala jsme vychováváni k tomu, že zabít jiného člověka je jeden z nejtěžších zločinů. Jsou ale situace, kdy toto neplatí. Jednou z nich je válka. Ve válce je povoleno zabíjet. Lidé, normálně respektující právo ostatních na život, jsou vrženi do situace, ve které je po nich vyžadována schopnost toto pravidlo porušovat. Jistě, většina vojáků západních armád jsou v dnešní době profesionálové. Svou práci si zvolili dobrovolně a mají k ní mít předpoklady. Fyzické, ale hlavně psychické. Jsou vzděláváni v konvencích, které řídí vedení války – kdy a za jakých okolností smí použít sílu. Že ji musí používat v nejmenší možné míře. Na nižší úrovni existují takzvané ROE – Rules Of Engagement. Ta se často mění podle konkrétní situace a většina moderních armád má týmy právníků, kteří zajišťují to, aby ROE co nejvíce odpovídaly situaci na bojišti a zároveň neporušovaly obecně platné konvence. U konvenčních válek s jasně definovanými znepřátelenými stranami, s uniformovanými vojáky na obou stranách a s frontovými liniemi je to relativně jednoduché.

Jenže takové války dnes prakticky neexistují. Bojujeme v konfliktech asymetrických (povahou hrozeb, silou nepřátel nebo deklarovanými cíli), používáme pravidla vytvořená před desítkami let pro zcela jiné situace a jiné konflikty.

Reklama

Proč vojáci bojují? Na první pohled je odpověď jasná – protože dostanou rozkaz od nadřízených složek velení. Ty zase na své nejvyšší úrovni plní pověření od vládnoucích politiků. Vojáci plní rozkazy a snaží se je co nejlépe skloubit s přesvědčením, které je motivovalo ke službě. Část obléká uniformu kvůli rodinné tradici, část kvůli patriotismu, část prostě proto, že alternativou je život na okraji společnosti (což platí zejména pro USA). Navíc je tu samozřejmě touha po dobrodružství, po životě „na hraně“.

Každého zaměstnance je třeba motivovat, aby podával dobré výkony a odváděl co nejlepší práci. Vojáci bývají motivováni finančně a vštěpováním pocitu, že chrání svou zemi. Že jejich činy ve výsledku pomohou prosadit nějaké vyšší dobro.  I joined to protect my country. To make a difference. So others may sleep while I am on the watch.

Tato motivace ovšem po určité době strávené v bojové zóně ztrácí na síle. Vojáci pak přecházejí z motivace vnější na motivaci vnitřní. Ta spočívá v touze přežít a hlavně postarat se o spolubojovníky ležící v zákopu nalevo a napravo od nich. Nic jiného v tom není. Každý dokument natočený v první linii v Afghánistánu nebo Iráku v posledních letech obsahuje ty samé výpovědi – vojáci v nich říkají, že bojují kvůli svým kamarádům. Aby se všichni vrátili živí zpět. Pusťte si Restrepo, Armadillo nebo sérii Rosse Kempa. Svět mužů ve zbrani je v současném Afghánistánu scvrklý na malé ostrůvky relativního bezpečí obklopené HESCO bariérami. Za nimi je nebezpečná krajina ovládaná neviditelným nepřítelem, který je podle ROE legitimním cílem pouze v případě, že drží v ruce zbraň. Příslušník Talibanu může celý den ostřelovat četu vojáků na hlídce, poté odložit pušku a klidně projít jejími pozicemi, aniž by mu hrozilo velké nebezpečí. Frustrace z toho, že nepřítele často nemohou zasáhnout, že musí pasivně čekat na jeho útok a že ani nejmodernější technika nepřináší vítězství, je obrovská.

A v tento moment přichází pro některé z nich bod zlomu. Nahromaděný stres z několika rotací, z nedostatečného odpočinku mezi misemi, z traumatických zážitků a smrti spolubojovníků, se prostě projeví. U některých více, u některých méně. U malé části bohužel dojde ke zkratu. K odlidštění těch „za drátem“, kvůli kterým zbytečně umírají kamarádi. Kvůli kterým jsou nuceni nasazovat život daleko od domova a rodiny. Křehká hranice mezi civilisty a nepřítelem se rozplyne.

Vezmou uprostřed noci zbraň a jdou zlikvidovat původce toho všeho. Ty, kteří nejsou jejich spolubojovníky. Ty, kteří možná pomáhají nepříteli. Je to svým způsobem logické.

Takových lidí není mnoho. Respektive jen málo z těch, kteří v sobě nesou předpoklady pro takový zkrat, k němu nakonec dospěje. Ale má je každá armáda. Protože každá armáda je tvořena jen lidmi. Lidmi, kteří jsou vrženi do situací, na které se lze připravit jen stěží a se kterými se lidská psychika dokáže vyrovnávat jen po určitou dobu.

Nehájím zde amerického vojáka, který podle všeho zavraždil nevinné vesničany. Byl to zločin, za který by měl být odsouzen. Je ale dobré si uvědomit, že to je jen člověk. A každý člověk má svou hranici. Je možné, že se nakonec ukáže, že byl celý život skrytým psychopatem. To by pro mnoho lidí bylo nakonec to stravitelnější vysvětlení. Ale ruku do ohně bych za to nedal…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama