Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Původ osad, násilí a židovského terorismu

Jaakova Teitela zatkli s nabitou pistolí po více než 12 letech páchání vražd. Teitel je jen dalším z řady izraelských fanatiků, kteří jsou ochotni pro svou vizi páchat násilí. Ve srovnání s teroristy z řad Arabů a Palestinců je těch židovských jen hrstka. O to nebezpečnější však jsou...

Buňka z Bat Ayin byla zachycena jen náhodou těsně před tím, než se jí podařilo spáchat útok, za který by se nemuselo stydět ani Černé září. Na jaře roku 2002 bylo ve východním Jeruzalémě policejní hlídkou zhruba kolem třetí hodiny ranní zastaveno auto s přívěsem. Seděli v něm dva Židé, kteří na otázku, co dělají uprostřed noci v palestinské části města, odpověděli, že jedou do jedné z místních ješiv. Hlídka se s tímto vysvětlením spokojila a nechala je odjet. Po pár desítkách minut ovšem narazila na stejné auto v momentě, kdy odjíždělo od odpojeného přívěsu. Při prohlídce byl v autě nalezen samopal a několik pistolí, což v izraelských poměrech není ještě tak moc zvláštní. Obsah přívěsu však policisty šokoval – uvnitř bylo několik sudů s benzínem, propanbutanové láhve a vše bylo proloženo silnou vojenskou trhavinou. Časovaná roznětka byla nastavena na půl osmé ráno a přívěs stál mezi dívčí školou a nemocnicí. Jen náhodou se tak podařilo zabránit obrovskému masakru. Přímo na místě byli zatčeni Yarden Morag a Šlomo Dvir, oba obyvatelé malé osady Bat Ayin, která spadá do většího komplexu osad Guš Ecijon. Nedlouho poté byl zatčen také výrobce bomby Ofer Gamliel a následně také poslední známý člen skupiny Jicchak Paz. Právě jeho zadržení se setkalo s největší publicitou, protože nedlouho předtím přišla kulkou palestinského odstřelovače o život jeho desetiměsíční dcera. Všichni zadržení si odpykávají tresty v rozmezí 12 – 15 let a jejich odvolání bylo zamítnuto.

Co spojuje buňku z Bat Ayin, Jaakova Teitela, ale třeba také dalšího (bohužel úspěšného) střelce Barucha Goldsteina? Je to alespoň částečná příslušnost k poměrně uzavřenému světu radikálních židovských osadníků. Za tímto pojmem se skrývá relativně nepočetná skupina Židů, kteří tvoří třetí (a většinou nezmiňovanou) část dnešní židovské populace Izraele/Palestiny. Tou první je v tomto případě víceméně sekulární většina izraelských Židů a druhou potom ultraortodoxní komunita tzv. Charedim. Zatímco sekulární Izraelci jsou výsledkem sionistického snažení o sebeidentifikaci na základě etnického principu, Charedim jsou přímou spojnicí s tradičním pojetím židovské identity, která je definovaná náboženstvím. První sekulární sionisté ve zkratce hlásali zhruba toto – naše lpění na tradicích a neochota ke změnám z nás dělá snadný terč. Nikde nejsme doma, všude jsme jen trpěni a všude pronásledováni. Pojďme se stát národem rovným ostatním, sjednoťme se a vládněme si sami. Ortodoxní většina rabínských autority kontrovala v opačném duchu – jsme Židé, vyvolený národ a bez našeho pouta s Tórou a bohem budeme ničím. Není nám dovoleno aktivně měnit náš osud (myšleno ve vztahu k diaspoře). Podlehneme-li pokušení vyrovnat se ostatním národům, o svou výjimečnost přijdeme a porušíme staletou smlouvu o pokorném čekání na mesiáše. Tomuto výchozímu rozporu příliš nepřidal fakt, že se snahy sionistů záhy upřely na Palestinu. Jednou věcí byla snaha o zbavení se staleté pasivity, druhou potom návrat na biblické území bez svolení boha. Jen pomocí složitých kompromisů se podařilo tyto nesmiřitelné postoje alespoň rámcově sblížit tak, aby postupně se rodící stát vůbec mohl fungovat.

Ale co ona třetí skupina nábožensky založených sionistů či mesianistů? Ti zvolili poměrně neotřelý postoj a přišli s tezí, že snaha o vlastní stát v Palestině není vzepření se bohem danému osudu, nýbrž jeho naplněním. Stát podle nich vznikl na základě boží prozřetelnosti. To on vedl kroky prvních sionistů, to on umožnil přistěhovalcům zapustit kořeny v nehostinné krajině. Aktivita sionistů nebyla překážkou příchodu mesiáše ale naopak projevem jeho brzkého zjevení. Proto této minoritní skupině Židů nevadila sionistická aktivita. Naopak – dospěla k přesvědčení, že pro zdárné završení božího záměru je nutná jejich proaktivita

Reklama

Jedním z nejdůležitějších okamžiků nedlouhé izraelské historie byla bezesporu Šestidenní válka v roce 1967. Mladý stát v ní díky překvapivému preventivnímu úderu obhájil svou existenci a během několika dní se zbavil strachu z možné anihilace, kterou mu vůdci okolních arabských států slibovali. Nejistota byla náhle nahrazena euforií a pocitem vlastní neporazitelnosti. Zatímco většina Izraelců viděla v pozadí úspěšného tažení lepší výcvik kombinovaný s pocitem, že se hraje o vše, náboženští sionisté přišli s trochu jinou verzí. Vítězství podle nich nebylo ničím jiným, než zázrakem. Nepřátelé byli poraženi a Židé navíc dostali pod svou kontrolu celou Palestinu a hlavně Jeruzalém. Dalším krokem v tomto logickém řetězci bylo dobité území osídlit.

Prvním z prominentních nositelů mesianistické osidlovací myšlenky se stal šéf jeruzalémské ješivy Merkaz HaRav Rabi Cvi Jehuda Ha-Cohen Kook. Jeho studenti se záhy pokusili uvést osidlovací myšlenku, která měla jednou vést ke vzniku Velkého Izraele a židovské vlády nad celým územím Palestiny, v život. První vlaštovkou se stala osada Kyriat Arba, která vznikla přímo v srdci Hebronu. Osadníci vedení rabi Moše Levingerem se vydávali za švédské turisty a ubytovali s přímo ve městě v hotelu Park. Důvod, proč jim tehdy nikdo nezatnul tipec, byl prozaický. Tehdejší ministr obrany Moše Dajan (který vznik osad odmítal), se zotavoval ze zranění utrpěných při archeologických vykopávkách. Šlomo Gazit (přímo odpovědný za správu okupovaných území) naopak držel rituální smutek za zesnulého otce. I když chtěl Moše Dajan Levingera a jeho stoupence posléze z Hebronu vykázat, nakonec došlo ke kompromisu – bylo jim povoleno usadit se na vojenské základně nedaleko města…

Zlom nastal až po další válce, ve které měli naopak navrch Arabové, kteří sice nakonec jako vždy prohráli, ale svou prohru na bitevní poli přetavili v politické vítězství. Sinaj se vrátila do rukou Egyptu, což bylo ovšem pro mesianisty zcela nepřípustné. Začali se proto politicky organizovat a v roce 1974 došlo v jedné z osad na Západním břehu ke vzniku hnutí Guš Emunim (v překladu zhruba „Blok věrných“). V jeho jádru nebyl nikdo jiný, než studenti rabiho Kooka z ješivy Merkaz HaRav. I když hnutí bylo původně frakcí Národní náboženské strany, záhy se odštěpilo a začalo sledovat své vlastní cíle. I když tehdy izraelské úřady vyvíjely značné úsilí při osidlování na Golanech, v údolí Jordánu a v oblasti východního Jeruzaléma, přímo do srdce Západního břehu se jim nechtělo. Ne tak příznivcům Guš Emunim, kteří svou vehemencí nakonec úřady unavili. Když se 8x pokusili proniknout do okolí Nábulusu, vláda Jicchaka Rabina je nakonec nechala na vojenské základně Kadum. Kdyby Rabin tehdy tušil, jaký ho stihne osud, nejspíš by je nechal z oblasti vykázat znovu. 

Guš Emunim postupně získalo bezprecedentní vliv na izraelskou společnost. Hlásili se k němu poslanci, armádní generálové i osobnosti veřejného života. To vše za absence formálního členství a jakéhokoliv kontrolního mechanismu vně samotného hnutí. Za vlády Menachema Begina, který mimochodem navštívil jednu z nově vzniklých osad a přinesl sebou symbolicky svitky Tóry, začal skutečný rozkvět jeho struktur. Postupně se jeho organizace rozrostla o jakousi radu všech osad na Západním břehu a v Gaze, zvanou Moecet Ješa a oficiální sdružení osad Amana. Tato dvě formálně nezávislá tělesa byla uznána politickými špičkami a následně začaly do hnutí plynout obrovské finanční dotace směřující primárně k novým osadám. Státní instituce se tak dobrovolně vzdaly jediné páky, kterou na hnutí měly. Jako dvouhlavá saň pak hnutí v 80. letech přijímalo státní peníze a zároveň podle potřeby svolávalo protestní akce, pokud se mu nějaká aktivita státu nelíbila. Osady měly de facto volnou ruku pro správu svých záležitostí a jejich rozpočet byl pokryt zhruba ze 65% státními penězi. Když k tomu připočítáme velké sumy od dárců ze zahraničí (zejména USA), ukáže se, jak výsadní postavení osady získaly. Pro úplnost je třeba dodat, že ne všechny osady byly (a jsou) obydleny náboženskými fanatiky. Velká část z nich jsou obyčejná sídliště ve východním Jeruzalémě (de facto městské čtvrti), která lákají nižší vrstvy a přistěhovalce novým bydlením a dotovanými cenami nemovitostí. 

V roce 1992 se stal premiérem znovu Jicchak Rabin a hlavním tématem se stal mír s Palestinci. Slavnostní podpis tzv. Mírových dohod z Osla, ke kterému došlo 13. září 1993 ve Washingtonu se mu nakonec stal osudným, protože pro radikály z řad osadníků se stal zrádcem. Rabin zahynul rukou Jigala Amira těsně po skončení tel-avivské mírové demonstrace 4. listopadu 1995. Kruh se uzavřel. Izrael i celý svět byl vraždou šokován, protože představovala dosud nepředstavitelný precedent. Jakkoliv bylo všeobecně známo, že jsou židovští náboženští radikálové schopni a hlavně ochotni páchat násilí ve jménu svého přesvědčení, nikdo si nedokázal představit, že by toto násilí mohlo směřovat i vůči samotným Židům. Spolu s Hebronským masakrem (1994), při kterém rukou židovského lékaře Barucha Goldsteina zahynulo 29 Arabů a dalších 100 bylo zraněno, se vražda Rabina stala nejvýraznějším symbolem toho, že fanatismus je vlastní oběma stranám konfliktu. 

Náboženští fanatici jsou mezi osadníky stále. Jsou mladší, čím dál méně závislí na systému a trvale se u nich snižuje loajalita k sekulárnímu Izraeli. Zatímco jejich předchůdci ze 70. let v něm viděli svatou instituci, v jejímž jménu je třeba bojovat (pro část z nich to znamenalo zabíjet Araby), dnešní radikálové považují izraelské úřady za své legitimní nepřátele. Už jen kvůli občasným snahám o demolici ilegálních osad. O Palestincích se záměrně nezmiňuji, protože ti jsou cílem od počátku a útoky fanatických židovských fundamentalistů musí snášet prakticky každý den. Z pohledu židovských radikálů nemají v Palestině co pohledávat a je třeba je buď vyhnat nebo zabít. Izraelská armáda a policie se potom potácí někde uprostřed, protože kameny na ní létají z obou stran. Když ovšem dojde na lámání chleba, stále platí, že běžní Izraelci straní spíše osadníkům, i když jsou v jejich očích stejnými bezvěrci jako Palestinci. Jedině tvrdá práce izraelské tajné služby Šin Bet zatím zabránila opakování hebronského masakru…

 

Pozn.: Omlouvám se za nechutnou délku – snažil jsem se postihnout podstatné momenty problematiky a i při maximální snaze o zjednodušení to dopadlo takhle…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama