Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Sen na čtyřech kolech

Spotřeba ropy ve světě roste závratným tempem. Matička Země se ohřívá jako papiňák a možná jí časem uletí poklice. Proto se my angažovaní, kterým není ukradená budoucnost příštích generací, snažíme dodržovat zásadu "Think globally, act locally" a to i přesto, že nás hradní pán přesvědčuje o zhoubném vlivu iracionálních zelených hesel.

Třídím odpad, piju vodu z kohoutku, sbírám bobky po svém psovi, nelámu stromům větve a až Kapsch demontuje své mýtné brány ve prospěch družic, klidně odkoupím nějaký ten sluneční kolektor. Jenže tohle všechno vyvažuji svým autem, které mám rád stejně jako svého psa. Je to deset let stará Laguna. Má dvoulitrový benzínový motor. Pouhých osm ventilů. Jezdí dobře. Lépe řečeno jezdí se mi s ní dobře, protože lidé, kteří jí zkoušeli, nějak neustáli dlouhou spojku a nepřesné francouzské řazení. Je spolehlivá a rychlá. Ale žere za dva. Pokud mě budete chtít rychle naštvat, vyprávějte mi o vaší Octávii combi, která s motorem 1.9TDI jezdí za 5,5 litru nafty na sto kilometrů. Těch deset let by jí hádal málokdo, protože o ní pečuju víc než o sebe. Dvakrát za měsíc ji pečlivě umyju, vyluxuju koberečky a uroním slzu nad čerstvými škrábanci (zdravím všechny řidiče, kteří si parkoviště před Delvitou pletou s arénou pro destruction derby).

Leckdo by mohl mé pečovatelské sklony přičítat kombinaci věku a pohlaví. Papíry jsem si udělal krátce po 18. narozeninách a od té doby už mám volantem nakrouceno celkem dost. Naštěstí se mi vyhnula choroba zvaná tuning, která postihuje mnoho lidí mého věku. Nenalepil jsem na zadní okno našeho Favoritu nápis "No fear", nekoupil jsem si 15 let starý Opel Kadett a bednu kitu ani jsem nikdy nezkoušel na sídlištním parkovišti kolik decibelů vymáčknu z "poladěného" výfuku. Přesto mám auta rád. Naštěstí pro Boubínský prales a české silnice se mi líbí auta, která jsou zcela mimo můj dosah. Moje obliba Hummeru H1 jako jednoho z nejlepších nářadí do terénu asi nikoho nepřekvapí. Díky paličatosti současného kalifornského guvernéra si tuhle obludu, navrženou původně pro US Army, můžete za pár milionů koupit i u nás. Okolím sice budete právem považováni za naprostého idiota, ale zase nedostanete na Malé straně botičku…

Můj sen na čtyřech kolech je však jiný. Jmenuje se Dodge Charger R/T 440, ročník 68. Je to esence tzv. "muscle cars" Ameriky 60. let. V době, kdy se Homolkovi stali díky Škodě 1000 v barvě holubí šedi Hogo fogo rodinou, proháněla se po širokých amerických silnicích zcela jiná auta – Muscle cars. Šlo o středně velká auta postavená na základu "normálních" modelů, ovšem s ohromnými osmiválcovými motory o velkém objemu, které z nich dělaly skutečné bestie na čtyřech kolech. Nemá cenu zde jmenovat modely všech automobilek, které spadaly do této kategorie. Jen zmíním, že za první opravdový muscle car je všeobecně považován Dodge Dart 413 z roku 62, který odstartoval výrobu podobných aut u všech velkých amerických automobilek. Dodge pak přišel v roce 65 s modelem Charger, který vycházel z typu Coronet.  Jeho první verze měla tehdy oblíbenou karoserii typu "fastback" a upravená čelní maska se zatahovacími světly mu dodávala agresivní vzhled. Na svou dobu měl také velmi progresivní interiér s průběžnou střední konzolí, která netradičně procházela celou kabinou. První verze se však  žádným trhákem nestala a zlom přišel až s přepracovaným modelem představeným v roce 68. Nová karoserie známá jako "Coke bottle" a méně futuristický interiér byly trefou do černého a z Chargeru se stal trhák. Jeho nejdrsnější verze byla R/T (Road/Track), nejčastěji poháněná osmiválcovým motorem Chrysler RB 440 o výkonu 375 koní a objemu 7,2 litru. Už základní verze Chargeru byla dost náročná na řízení, ale R/T už byla skutečně hodně ostrým náčiním. Příliš citlivý posilovač, měkké tlumiče, zadní náhon – to vše dělalo z jízdy rychlostí přesahující 70 km/h opravdu adrenalinovou zábavu. Brzdy tohoto monstrózního vozidla pak byly kapitolou samou pro sebe…

Reklama

Srdce Chargeru... 

Srdce Chargeru (členové Strany zelených nechť si zakryjí oči:-)

Éra opravdových muscle cars skončila v první polovině 70. let. Ropná krize, kritika ohledně jejich nehospodárnosti, zvyšující se cena, volání po větší bezpečnosti – to vše se podepsalo na pomalém konci jedné éry automobilové historie. Poslední modely Chargeru sjely z pásu v 78, ale byly už pouhým stínem minulosti. Dnes jsou Chargery, stejně jako ostatní muscle cars, vyhledávanými sběratelskými artefakty a jejich šťastní majitelé je střeží jako oko v hlavě. My obyčejní smrtelníci tak máme, naštěstí pro životní prostředí, pouze fotky a jednu slavnou filmovou scénu: 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama