Jdete cestou, kterou znáte léta. Stokrát jste tudy prošli. Znáte každý jednotlivý detail. Míjíte starou školu. Oprýskaný nápis ve štítě hlásá "Svým dítkám". Co je na napsáno na dnešních školách? Cihlu, která vypadla z rozpadající se zídky, zachytíte pohledem ještě dříve, než vám hlava poví, co je v tom obrazu špatně. Posledních pár kroků zatáčkou a octnete se na horizontu. A nestačíte se divit…
Lipová alej tu byla odnepaměti. Když jste jí procházeli v létě, foukal vám do tváře chladivý vítr. V zimě chránila silnici před sněhem z pole. Vím, že většina stromů v téhle aleji byla nemocná a že by je vítr mohl porazit na projíždějící auto. Ty vykotlané kmeny jsou ostatně vidět na fotkách. Ale stejně mi ta náhlá prázdnota vyrazila dech. Třeba cestáři vysadí alej novou. A když ne, tak možná zkusím v hospodě nadhodit, že bychom to mohli udělat sami. Protože sem patří…