Je zhruba deset hodin a na obrazovce se pitvoří Willy Wonka. Bohužel je zprzněný českým dabingem, takže raději volím notebook a seriál Prison Break. Kafe jsem si nedal, protože ještě cítím v žaludku snídani. Najednou se uličkou přiřítí slečna se sdělením, že vzadu něco kouří. Smrad pálené gumy mě praštil do nosu už před chvílí, ale přičítal jsem to ohřátým gumám. Řidič okamžitě brzdí a klidí se do odstavného pruhu. Já zavírám počítač, beru batoh a hledím se co nejrychleji dostat dveřmi ven, abych neblokoval ostatní.
Během půl minuty jsou všichni venku a ukázněně přelézají svodidla. Ze zadní části autobusu se začíná valit bílý kouř. Ostatní účastníky provozu to zrovna moc nebere a míjejí nás na plný knedlík. Řidič zkouší pohrozit motorovému prostoru hasičákem, ale je to jako ohánět se párátkem při hospodské rvačce. Stejně jako ostatní cestující zatím postávám pár metrů za svodidly a jen zírám. Někteří už žhaví mobily, dělají fotky a volají známým stylem "vole, fakt tomu neuvěříš, nám normálně hoří autobus nebo co". Pár cestujících společně s řidičem v zápalu boje otevírá zavazadlový prostor a vytahuje ven kufry, zatímco z motorového prostoru sem tam vyšlehne plamen. Ostatní motoristé jen letmo zpomalí, se zájmem si prohlédnou zajímavý výjev a zase šlapou na plyn. Výjimku tvoří černý Saab, jehož posádka zastavuje a něco řeší s jedním z cestujících. V obličeji většiny lidí se více než strach zračí otrávenost plynoucí z toho, že asi nedojedou včas do Prahy. Některým už také došlo, že během vystupování nechali v autobusu doklady, peníze a jiné drobnosti. Ti otrlejší nakonec začínají pár metrů od hořícího autobusu stopovat a já se přidávám k hloučku telefonistů/fotografů. Jsou slyšet hasičské sirény a zanedlouho nás v opačném směru míjí červený off-road. Jenže to už se z autobusu valí hustý černý dým, šlehají třímetrové plameny a začínají bouchat zadní pneumatiky. Vezmu něčí kufr a vydávám se směrem k pumpě. V protisměru dobržďuje hasičská Tatra, její posádka jedním plynulým skokem překonává středová svodidla a rozbaluje hadice. To nutí řidiče v našem směru konečně zastavit, i když ten nejbližší zahamtne svojí octávii odhadem deset metrů od hořícího banánu.
K pumpě je to necelý půlkilometr, ale kufry a vedro tomu moc nepřidávají. Nakonec dostáváme zadarmo občerstvení a sedáme si do trávy. Stevardka sbírá adresy cestujících kvůli pojišťovně, telefonicky řeší zmeškané přípoje na letiště, náhradní autobus a vše ostatní. Na to, že má na jmenovce pouze jednu hvězdičku (což je nejnižší hodnost), je to slušný výkon. Najednou se odkudsi zhmotňují dva frajeři – jeden je ozbrojený kamerou a druhý mikrofonem. Po zjištění, že jim cestující moc nepoví to raději berou polem směrem k autobusu. Záběry je třeba ulovit dříve, než hasiči plameny uhasí a bude po legraci. Na pumpě zatím vládne celkem dobrá atmosféra a ti se slabšími nervy volí místo vody Becherovku. Stejně je zadarmo, takže není co řešit.
Než nás naloží náhradní autobus, stíháme ještě zamávat hasičům, kteří nás míjejí směrem na Prahu. Pro ně rutina, pro nás nevšední zážitek. Teprve zpětně si začínám uvědomovat, že to vůbec nebyla legrace. Plameny spolkly autobus během pěti minut a bylo fakt štěstí, že tam nikdo nezůstal. Moje dojmy z nastalé situace jsou však více než pozitivní – řidič reagoval rychle a rázným brzděním umožnil všem včas vyklidit pozice. Stevardka zvládla následnou nouzovou organizaci na výbornou a nevznikla tak žádná panika. Cestující si navzájem pomáhali jak jen to bylo možné. Obsluha pumpy nás nenechala pojít hlady ani žízní, což je také neocenitelný vklad. A hasiči? Byli rychlí, efektivní i efektní. A ještě nám zamávali. Jediný, kdo mi doopravdy lezl na nervy, byli frajeři s kamerou a řidiči, které ani nenapadlo zpomalit. Ale co, na D1 se takovéhle věci dějí pořád…