Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Nahoru na horu…

Počkáš tady, ok? Dásně se třemi zuby nahoře a čtyřmi dole přikyvují. Mozolnatá ruka ukazuje směrem k hoře Hoa Lu. Ok, tady máš další Gitanes, ať ti to čekání uteče. Dolary budou až večer. Oddaluju jejich nevyhnutelné předání co to dá, protože je mi jasný, jak se v ten moment budu cejtit blbě - on je tak o 25 let starší a to ve mně vyvolává tu známou pachuť na patře. Stydím se za to, že pro něj těch pár dolarů znamená moc a pro mě nic. Dost! Obracím to naruby. Je to obchod na kterém oba vyděláme, tak proč bych se měl stydět...

Jdu po cestě od vstupní brány. Napravo rýžová políčka, nalevo krasové skály. Vypadaj jako obrovské dýky, které někdo prorazil skrz zemskou kůru rovnou na povrch. Je ulepený vedro a na všem leží neviditelná vlhká deka, která nepřirozeně tlumí zvuky. Nejbližší vesnice je vzdušnou čarou nějakých 500 metrů, ovšem hluk z ní nedoléhá žádný. Procházím kolem umělého jezírka se zelenou vodou. Dřevěný můstek na ostrůvek s altánem a štěkající vychrtlé štěně. Zkouším být kamarád a nabízím kousek sušenky. Nechce. Sundavám klobouk a brejle, abych vypadal víc jako člověk, ale štěně to stejně nepřesvědčilo.

Sušenky nechce...

Pokračuju dál směrem ke schodům zakousnutým do hory. Naposledy napít, přitáhnout popruhy brašny a vzhůru na vrchol. Schody jsou nepravidelné a pokryté kozími bobky. Zajímalo by mě, kde se tu vzaly, protože kozy nikde nevidím. Už před polovinou se plazím jako šnek, ale odmítám se zastavit. Počkám si až na vrchol a pak se teprve otočím do krajiny.

Noha se automaticky zvedá do vzduchu, ale došlapuje do prázdna. Žádný další schod. Sláva! Jsem nahoře. Malinký altán, nízké bílé zábradlí a na hřebeni velká socha draka. Nikde nikdo…

Reklama

Pokládám láhev s vodou, brašnu s foťákem a klobouk. Výhled je úžasný, i když se vše ztrácí v mlžném oparu. Dole jezírko, cesta a brána, kde čekají ty sedmizubé dásně na dolary. Napravo další skály a mezi nimi rýžová políčka. Po řece Ngo Dong tiše plují malé loďky směrem k jeskyním Tam Coc. Udělám pár fotek, pak si sedám a zapaluju zaslouženou Gitanku.


 

"Že ti to ale trvalo se sem vyhrabat!" štěkne známý hlas.

"To sem přesně čekal, že mi tohle řekneš…"

"Popravdě sem nečekal, že by si se dostal až sem."

"Sem jako sem, nebo sem jako do týhle země?"

"Sem jako do týhle země."

"Aha. Popravdě já chvíli taky ne…"

"Ale je tu pěkně, co?"

"Jo, to je. Líbí se mi tu. Hlavně to, že sem tady sám a nemusím se s nikým dělit."

"Tak si to užij a někdy se zase uvidíme."

"Kdy?"

"Přece až vylezeš na další horu. Zatím se měj!"

Neotáčím se. Stejně bych nikoho neviděl…

Zašlápnu nedopalek, dávám ho do krabičky od filmu, beru věci a jdu dolů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama