Komentáře: O COINu a tom, zda ho lze vyhrát

Od: Dan

Dan — Fri, 05 Jan 2007 20:12:13 +0000

Skvěle,
díky moc, Honzo.

Od: honza

honza — Thu, 04 Jan 2007 18:30:10 +0000

Jako vždy děkuji za
jasný a zasvěcený komentář od někoho, kdo se problematiku zajímá. Já se nepovažuji za politologa, pouze tento obor studuji… Bohužel, ve svém blogu se hodlám o vojenské konflikty a věci související i nadále otírat. Skoro si troufám tvrdit, že mi tenhle zájem vydrží déle než studium politologie. Stejně tak se ze mne v následujících letech nestane modní fanoušek antiamerické vlny. Osobně mi Hvězdy a Pruhy nevadí, stejně jako mi nevadí Davidova hvězda a spousta dalších věcí. K vaší poslední radě – učím se a učit se hodlám i nadále. Byl bych rád, kdyby mi to vydrželo celý život:-)

Od: cenek urbanec

cenek urbanec — Thu, 04 Jan 2007 15:30:20 +0000

Tak jste nám pěkně zamával
strars and strips, což je pěkná barevná kombinace, ale mizerná výbava pro politologa. Na druhou stranu: pokud studujete politologii v Brně, není se co divit – Monroeova politologie je stejně dobré učení, jako Stalinova politologie, nenechte se mýlit jinými jmény! Pokuste se řešení najít u Canninga, třeba…. A vojenské rozbory, no, reálie správně, příklady…no, Monroe…. Učte se, učte se, učte se….

Od: honza

honza — Thu, 04 Jan 2007 11:40:49 +0000

Konec….
tak mám velký dvorek, na kterém chci mít pořádek, který mi vyhovuje. Občas se s někým dohodnu a vyřeším spory po dobrém a někdy ho prostě musím nakopat do zadku. Jenže ve většině případů se s tím druhým nepoperu přímo, ale naopak skrytě, v mlze. Rusové utáhnou kohoutky s plynem. Íránci dají Hizballáhu rakety, aby prudili Izrael. Rusové dají rakety Íráncům etc. Proto naprostá většina partyzánů možná na začátku bojuje o bar a vlastní dům, ale posléze už také moc. Nad lidmi, zdroji, profitem z pěstování máku nebo těžby diamantů. Stát A jim dá kvéry a výcvik. Oni poděkují a zatopí s nimi zase státu B, který nemůže A vystát. Za komančů stačilo přiletět s kufříkem dolarů do Prahy, v Omnipolu říct, že vedeš revoluční boj za chudinu a odpoledne ti naložili Semtex, Škorpiony a hezky zamávali. Takže bojovat a vítězit třeba na druhé půlce světa je možná opruz, ale je to nutné. Máš nějaký zájmy a buď sebou necháš orat nebo ránu vrátíš. Země je holt moc malá:-)

Od: honza

honza — Thu, 04 Jan 2007 11:24:37 +0000

pokračování:-)
prostě dál. Dalším problémem bylo, že většina trasy nebyla na území Vietnamu, takže na ni Američané prostě nemohli. Kromě toho většina trasy procházela pod tzv. trojitým příkrovem džungle, který poskytoval výtečné maskování a často i velmi dobře chránil proti vzdušným úderům (včetně toho, že pohlcoval napalm a střepiny bomb).
Pro Ivana:
To je těžký říct – já jsem přesvědčen, že naprostá většina Iráčanů po příchodu Američanů jásala, že poslali Saddáma k šípku. Jenže měli přehnaná očekávání, Američané podcenili fázi stabilizace země v prvních týdnech po skončení přímých bojů a bylo zaděláno na průšvih. Iráčani se přestali bát Saddáma a začali si vyřizovat účty za těch x let, kdy nesměli ani pípnout. No a výsledek známe. Ale abych od toho neutíkal – já si myslím, že v zahraničí je potřeba občas bojovat a vítězit. Nejsem žádný velký idealista – nedělám si iluze o tom, že jde zavést demokracii v Afghánistánu nebo zničit narkomafii v Kolumbii. Bojuje se prostě proto, že pokud jsem velmoc,

Od: honza

honza — Thu, 04 Jan 2007 11:14:02 +0000

3x odpověz:-)
Pro pana Pruška. Neříkám, že to nejde vyhrát. Jenže to prostě nikdy není jenom o tom, nakolik jsou schopní vojáci v poli (případně kolik jich je etc.). Ve Vietnamu měli z vojenského hlediska Američané drtivou převahu a časem se i poučili ze svých chyb. Třeba taková 1. Kavalérie vítězila de facto ve všech střetnutích. Jenže se nechtělo vyhrát samotným Jihovietnamcům ani Washingtonu (z mnoha důvodů vojákům svazovali ruce). Takže je otázkou, jestli vyslání dalších vojáků do Iráku v současné atmosféře něco změní. Iráčané totiž teď bojují hlavně sami se sebou a v druhém sledu proti zahraničním vojákům (podobně jako klany v Somálsku).
Pro Dana: Američané dlouho neznali přesné trasy tzv. stezky (nebyla to jedna cesta, ale celá provázaná síť). Když ji zčásti odhalili, likvidovali alespoň to, co mohli. Problému bylo hned měkolik – předně, Vietnamci měli obrovskou vůli. Přečkali třeba 30 náletů na jednom úseku denně (měli po celé trase kryty a zázemí), pak vylezli z děr, zasypali krátery a šli

Od: Ivan Derer

Ivan Derer — Thu, 04 Jan 2007 07:00:15 +0000

V cizine
Honzo, a proc je potreba vitezit v cizine? Samozrejme, partyzani budou vzdycky bojovat lip a odvazneji, protoze bojujou za svou zemi. Proste bojujou doma (kde to znaj lip nez cizinec) a za svuj domov, zeny, deti, hospody a bary. Za ideologii asi taky, abych nebyl takovej romantik. Je to uplne prirozeny. Ja bych do ciziny valcit nesel, ale kdyby mi nekdo cizi lez do baraku, asi bych se mu snazil ze vsech sil zlomit krk.

Od: Dan Vořechovský

Dan Vořechovský — Thu, 04 Jan 2007 01:07:54 +0000

Mě by zajímalo,
jak moc bylo obtížné zjistit tu Ho či minovu stezku? V tom anglickém odkazu toho o ní mnoho není, proto se ptám. Proč ji Američané nemohli nějakým způsobem „zničit“ nebo prostě eliminovat? Šlo tedy o to, že se Američané nemohli dostat k přesným informacím o tom, kudy vlastně prochází nebo se snad její trasa průběžně měnila? Mně by stačila i nějaká obecná odpověď, jak moc obtížné je takovéto logistické zásobování partyzánů odhalit, respektive jaké konkrétní důvody tomu brání.

Od: Petr Prušek

Petr Prušek — Wed, 03 Jan 2007 17:51:52 +0000

Jde to
Je možné vojensky zvítězit v takových zemích jako je Afghánistán, Kolumbie nebo Somálsko, když proti vojenským jednotkám bojují povstalci, partyzáni nebo kdo vlastně? Každé srovnání kulhá a všude jsou naprosto odlišné podmínky, ale pokud mne pamět neklame (měl jsem to ověřit) alespoň nějaké příklady že to jde: zmíněná Búrská válka, operace Firedog – potlačení partyzánů v Malajsii (opět Britové), Grenada, v nedávné době odchod Australanů z vých. Timoru po splnění mise (doufám,že se nepletu).
Kromě jiných předpokladů byla, vždy splněna podmínka silné vojenské přítomnosti, prostě dostatek zdrojů. Historie je plná příkladů, kdy se sice vedla válka, ale kvůli malé popularitě doma (stojí to peníze a většinou jsme pacifisté) se šetřilo dokud nebyl opravdu nějaký pr…, Viz Francouzi v Indočíně nebo Amíci v Somálsku. I dnešní plán v Iráku počítá nejprve s navýšením počtu jednotek a pak s celkovým stažením.