Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Pár obecnějších postřehů k Norsku

Když můžou svá moudra k pátečním událostem v Norsku trousit všemožní experti na to a ono, může také admin. Výhoda je, že se mě nikdo na nic neptal, takže můžu napsat, co chci...

Rovnou říkám, že celou událost sleduji jen letmo. Nečetl jsem střelcův manifest, neviděl jsem jeho videa na YouTube. Přesto to zkusím. V diskuzi mi můžete vynadat.

  • Až komická je snaha médií ve jménu informování vyždímat z celé události i to poslední písmenko, poslední pixel dostupných fotografií a poslední bit videa. Psal jsem o tom už minule, když teroristé zdemolovali Domodědovo. Ti, kteří útok přežili, se teprve začínají vypořádávat s prožitým šokem. Přijdou flashbacky, u někoho asi i posttraumatické stresové poruchy. Mluvit o prožitém může být součást terapie. Měla by ale média tyhle lidi a jejich vzpomínky cpát na titulní strany? Ne, myslím že ne…

 

  • „Šílený střelec“, „nepochopitelný masakr“? Asi ne. Střelec z ostrova je nejspíše všechno možné, jen ne šílený. Je to s velkou pravděpodobností zcela racionální jedinec, který se rozhodl prosadit své cíle extrémními prostředky. Jeho vidění světa a názory jsou možná odlišné od všeobecně přijaté normy (nevím, nezkoumal jsem dopodrobna), ale to ještě neznamená, že je nutně iracionální nebo psychologicky narušený. 

Snaha vysvětlit podobné jednání jednoduchým poukazem na „šílenost“ pachatelů je pouze obranou společnosti proti nepříjemnému faktu, že tito pachatelé (a často, z určitého pohledu, i jejich cíle) nejsou zase až tak nenormální. Rozdíl je v tom, že jednoduše dojdou k přesvědčení, že pro prosazení svých cílů už vyčerpali všechny dostupné prostředky a že jim nic jiného nezbývá.

Reklama

Je dobré si to uvědomit zejména pokud se snažíme nějak rozklíčovat mechanismy, které vedou k radikalizaci jedince a jeho schopnosti spáchat útok. Tohle samozřejmě není z mé hlavy a je to víceméně potvrzený fakt. Myslím si ale, že je na něj třeba neustále upozorňovat.

  • Lze podobným útokům předcházet?“ – jedna z oblíbených otázek směřujících do řad expertů i „expertů“. Odpověď? Ano i ne. Určitě lze vysledovat určité náznaky, které souvisí s procesem radikalizace jedince tímto směrem. Ale záleží, kdo se dívá a jestli se dívá v pravý čas. Jen minimální procento útočníků tohoto druhu dospěje k bodu zlomu zcela nezávisle, bez kontaktu s ideově spřízněnou základnou. Ale právě proto, že jsou veskrze velmi inteligentní a znají postupy úřadů, dokáží se odhalení vyhnout. Jsou tišší a slušní sousedé, kteří chodí do krámu na rohu pro mléko a noviny a to i přesto, že je majitel gay/muslim/levičák/pravičák/bezvěrec atd. 

Narazíte-li tedy ve svém spolku pro rozvoj pěstování hrachu na jedince, který přijde třikrát na schůzku a pak chodit přestane, protože pro hrách „nedělát dost“, může to být první náznak.

  • Všichni jsme Gogo… Pardon, experti. Tenhle bod souvisí s tím úvodním – kromě ždímání přeživších o detaily jejich zázračného vyváznutí není v médiích nouze o názory různých expertů na to či ono. Nevím, proč je takový problém napsat: „Zeptali jsme se pana XY, který o tomhle učí jeden předmět na vysoké škole, aby nám bez znalosti podrobností řekl, co si o tom myslí„. Asi je to moc dlouhé. Možná že ale někdo z dotázaných skutečně řekne „napište tam, že jsem expert„.

Už jsem zahlédl názory expertů na terorismus, radikalismus, kriminologii, religionistiku a několik nezbytných psychologů. Ještě mi chybí názor experta na pobřežní vody Norska, který by vysvětlil, jak rychle se dá ve vodách kolem ostrova plavat.

A abych nezapomněl – s útočníkem nijak nesympatizuji a ani se jej nesnažím hájit. To jen pro pořádek…