Vcera vecer me Mai a jeji kamaradi vzali k jeho mausoleu. Kdyz ho srovnam s tim, ve kterem odpociva velky Mao a ktere dominuje Namesti nebeskeho klidu v centru Pekingu, pak to Stryckovo je celkem privetive. Tak akorat velike, hezky nasvicene a neotravuji tu zadna sousosi krvi zbrocenych partizanu hledicich vstric rudym zitrkum. Sam Strycek Ho si pry pral byt zpopelnen, ale lide ho tolik miluji, ze se na nej kazdy den chodi divat. Kazdy vecer v devet hodin se na namesti pred mausoleem sejdou stovky lidi, aby se podivali na ceremonial svesovani vlajky. Prevazuji tu mlade pary s detmi, ktere se vesele popeli na sirem prostranstvi.Chvili pred devatou se objevi par policistu s megafony, kteri maji za ukol usmernit dav tak, aby nestal prilis blizko stozaru. Lide jsou vsak ukazneni a megafony tak nejsou potreba. Pak z tlampacu zazni melodie revolucni pisne a mnoho lidi zacne tise zpivat. Do toho se zjevi cestna straz v bilych uniformach a vlajka jde dolu. Musim se priznat, ze me samotneho prekvapila ta sila okamziku. Mraz mi behal po zadech a na kratkou chvili jsem mozna pocitil neco z te hrdosti, ktera se dala vycist v ocich lidi okolo. Mozna to bylo tim, ze to cele postradalo onu pompeznost rudych transparentu, mavatek a triskani pazeb o mramorove podstavce…
Cestou zpatky do hotelu jsme minuli maly park se sochou Lenina a ja se Mai zeptal, co si o nem mysli. Odpovedela, ze o nem moc nevi a ze to ani nepotrebuje. Ma prece Strycka Ho a to staci. Nedalo mi to a ptal jsem se dal – "Mai, co si myslis o socialismu, kdyz se podivas okolo? Myslim ty zebrajici deti a chlapky za volantem Lexusu…" "Jsme teprve na zacatku a kdyz se budeme snazit, Stryckuv sen o stastnem a svobodnem Vietnamu se splni." Byl jsem v pokuseni zacit s prednaskou na tema "proc socialismus nemuze fungovat", ale nakonec jsem se na to vykaslal.
Dnesni rano bylo diametralne odlisne. Muzeum Strycka Ho lezi ve stejnem arealu jako mausoleum. Cestou k nemu jsme mijeli neuveritelne dlouhou frontu pionyru, vojaku a rodin s detmi, kteri se sli Stryckovi poklonit osobne. Muzeum samotne je pravy opak mausolea – je prilis velke a prilis betonove pompezni. Kdyz projdete kontrolou a vystoupate do posledniho patra, razem se ocitnete v dobach normalizace. Kasirovane plastiky, Stryckovy revolucni vyroky a podstavce svarene z minometnych granatu a pusek. Expozice (pokud se to tak da nazvat) je v porovnani s velikosti budovy smesne mala a pusobi tak nejak rozpacite. O Stryckovi samotnem se tu prakticky nic nedozvite, ale zato se v prubehu prohlidky dozvite vse o behu dejin a boji za svobodu. Francouzsti kolonialni vladci, Japonska invaze, Hitler, Lidice, Holokaust, americke bombardovani – to vse je tu namixovano do nasladleho, narodne-osvobozeneckeho koktejlu, kteri mistni hltaji bez jakychkoliv otazek. Kdyz jsme se ocitli zpatky pod sirym nebem, Mai se me zeptala, jak se mi to libilo. Co na to odpovedet? Zase jsem byl v pokuseni zacit rozkladat na tema "interpretace historie a sila propagandy". Nakonec jsem rekl, ze maji byt nac hrdi. O svou svobodu bojovali mnoho let a Strycek Ho byl jako vudce asi neocenitelny. Mai tahle odpoved uspokojila a me se hned udelalo lip. Treba jednou sama zmeni nazor – ve Vietnamu totiz nikdo Google neblokuje a pod heslem "Tiananmen square" se ukaze presne to, co nasinec ocekava…