Reklama
 
Blog | Honza Vurbs

Ty seš takovej vůl, že to snad ani neni možný!

Křičí hlásek někde uvnitř lebky. Proč? Protože jsem právě zjistil, že nemám hodinky. Jako jedna z mála věcí jsou pro mě na cestě po Vietnamu nepostradatelný...

Před deseti dny touhle dobou mě autobus vyplivnul v Hoi An. Malé městečko na jih od Hue. Stejně jako Ha Long bay je chráněnéné UNESCEM. Stejně jako Ha Long ho prostě "musíte vidět!". Fajn, když to říkají v Lonely Planet, tak to bych asi měl…

Batoh jsem nechal v hotelu a vydal se hledat nějakou jídelnu pro normální lidi. Hamburger za dva dolary jsem do Vietnamu fakt jíst nepřijel. Jídelnu jsem našel, vmáčknul se do plastové židle pro trpaslíky a pro začátek objednal jednu láhev Tiger Beer. A pak to přišlo…

"Do prdele! Kde mám hodinky?"

Reklama

Na ruce nejsou a v brašně na foťáky taky ne. Tak kde teda? V autobuse! V síťtce na opěradle. Tak to jsem nahranej. Bez hodinek mi totiž zejtra ujede další bus na jih. Že bych si teda koupil nový? Blbost. Jsem ve vietnamský verzi Zlatý uličky a nehodlám vyhodit prachy za čínský digitálky. Takže nezbývá než dopít Tygra a najít autobus, ze kterýho jsem před hodinou vystoupil.

"Motorbike, sir? Bicycle?" pokřikuje na mě vietnamskej puberťák z protějšího chodníku. "Kolik chceš za půjčení kola na jednu hodinu?" "Třicet tisíc dongů." Rychlej přepočet – necelý čtyři pětky. To jde. "Ok, beru". Kolo jsem dostal, ale bylo by dobrý tak pro mýho malýho bráchu. Ujedu 100 metrů a povolí matka na sedlovce. Sedlo okamžitě zajede dolů do rámu a navíc se s každým šlápnutím otočí buď vlevo nebo vpravo. To vše doprovázeno ukrutným vrzáním. Nemám čas se s tím zdržovat a šlapu dál. Škoda, že nemůžu vidět sám sebe. Upocenej běloch v kloubouku s obrovskou brašnou na foťáky šlape na vrzajícím minikole skrz vietnamský městečko a nadává jak dlaždič…

Dojel jsem do turistický kanceláře, která prodává jízdenky na autobusy a hrnu se dovnitř. Chlápek za přepážkou na mě kouká nedůvěřivě. "Xin Cháo! Kde je, prosím, ten autobus, kterej přijel před hodinou z Hue?" "Proč?" "Sem tam nechal hodinky" "Aha. Teďka bude v garážích. Je to stejný ulici, po který jste přijel. Pojedete až za město a u ohrady uhnete doprava. Tam jsou garáže. Jsou to tak tři kilometry." Bezva, šlapat v tomhle hicu na miniaturním kole tři kiláky a navíc stejnou cestou, jakou jsem přijel.

Po deseti minutách dofuním do garáže. Řidiči a mechanici sedí pod slunečníkem, mastí karty a popíjejí ledovej čaj. Po několika minutách rozhovoru rukama nohama se dozvídám, že autobus právě odjel do centra a nabírá u hotelů lidi, který jedou zpátky do Hue. Takže otočka a šlapu ty tři kilometry zpátky. Cestou míjím kluka, který mi půjčil kolo. Za posledních dvacet minut už podruhý. Chechtá se jak protrženej, což celkem chápu. Na jeho místě bych se taky smál…

Autobus jsem naštěstí zmerčil na křižovatce hned na hlavní, ale než jsem ho na svym minikole dohnal, tak mu padla zelená a byl v tahu. Na dalších světlech ten samej scénář. Nakonec jsem v závěsu za busem obkroužil celé Hoi An a skončil před stejnou kanceláří, ze které mě poslali do garaží.  Hodinky jsem ale zachránil. Jako bonus jsem se pořádně protáhnul před večeří a projel každou uličku, která v Hoi An je. Nakonec jsem vrátil minikolo a zalezl do stejný jídelny, ze které jsem před dvěma hodinama vyrazil na pátrací akci. Po pár lahvích tigeru už mi to přišlo jen jako vtipná epizodka. Ve Vietnamu je fakt pohoda…

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama