K čemu to má být dobré
Projekt National Missile Defense (NMD) je budován pro obranu USA před útokem mezikontinentálních balistických raket (anglicky Intercontinental Ballistic Missiles – ICBM). Tyto rakety představují pomyslný vrchol toho, co člověk vyvinul v neustálé snaze o zničení sebe sama jako druhu. Dnešní ICBM dokáží po svém odpálení z podzemního sila, pohyblivé rampy či ponorky obletět polovinu zeměkoule a ve vesmírném vzduchoprázdnu vypustit svůj smrtelný náklad, který může čítat i deset samostatně naváděných hlavic, z nichž každá může, v případě použití jaderné náplně, zničit větší město.
V rámci NMD je stěžejní program známý jako Ground-based Midcourse Defense, zkráceně GMD. Jeho počátky sahají až do poloviny 80. let minulého století, kdy se objevila první myšlenka na vytvoření systému, který by dokázal odrazit útok ICBM. GMD však není navržen pro obranu před úderem desítek raket z Ruska nebo Číny. Pomyslná meta, které by měl program GMD zatím dosáhnout, je zneškodnění jedné (maximálně několika) méně vyspělé ICBM, odpálené ze zemí jako je KLDR nebo Írán.
Co tam všechno patří
Systém GMD se skládá z několika integrálních součástí, které jsou na sobě přímo závislé. Předně je to tolik skloňovaná "antiraketa". V současné době se pro zkoušky používají dva typy těchto raket s relativně podobnými parametry. Jedná se o třístupňové rakety používající osvědčené prvky amerických ICBM řady Minuteman. Úkolem těchto antiraket je dostat se co nejblíže k dráze útočící ICBM. Té po opuštění atmosféry dojde palivo a vypustí hlavici, která začne klesat směrem k cíli. Fyzické zničení hlavice pak má na starosti prostředek známý pod zkratkou EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle), který antiraketa nese. EKV je relativně malá "hračka" vážící pouhých 64kg, která nese citlivý infračervený (tepelný) senzor, optickou televizní soustavu, teleskop a malé tryskové motorky pro přesné manévrování. EKV nemá žádnou výbušnou náplň a přilétající bojovou hlavici zničí tak, že jí prostě vlétne do cesty. Výsledek si můžete představit jako čelní střet dvou automobilů, z nichž každý má rychlost okolo 20 000 km/h. Limitujícím faktorem při nasazení je dálka, respektive výška střelby – EKV pracuje pouze mimo atmosféru a útočící hlavice tak musí být zasažena ve střední fázi letu (tedy na vrcholu balistické křivky a před tím, než začne klesat k cíli).
Aby antiraketa mohla vzlétnout ze svého podzemního sila a dostat se co nejblíže útočícím hlavicím, potřebuje znát přesně dráhu letící ICBM. Tento stěžejní úkol má na starosti několik senzorů. V první fázi, kdy ICBM vzlétá a nabírá rychlost, jsou to družice na geosynchronních drahách, které jsou vybaveny citlivými infračervenými senzory. Ty zachytí teplo raketového motoru ICBM a informaci pošlou dále do systému. Dráhu dále zpřesní výkonné radiolokátory včasné výstrahy, které opět předají informaci dále. Nakonec do celého procesu vstoupí radiolokátor XBR (X-band radar), který sleduje útočící ICBM ve střední části letu a navádí na ní antirakety, potažmo EKV. Pokud se vám pod slovem radar vybaví otočné antény, které jsou na letišti v Ruzyni, pak vězte, že radiolokátor XBR je největší na světě. Přesněji plocha jeho antény je 123 m2 a má příkon 1 MW. Jeho teoretický dosah je okolo 6700 km a podle vedení projektu GMD je schopen sledovat tenisový míček na vzdálenost 4500 km. Celý proces ničení ICBM od začátku sledování po její zásah prostředkem EKV je řízen z velícího centra, které slučuje všechny vstupní informace.
Děravý deštník v bouřce
Výše popsaný proces je však pouze popisem toho, jak by to mělo fungovat. V praxi to už tak pěkné není. Projekt GMD už spolykal bezmála 100 miliard USD a výsledky stále nejsou dobré. Od roku 1997 bylo provedeno patnáct testů celého systému, z nichž větší část byla neúspěšná. Navíc u zkoušek, které skončily úspěšným zásahem cvičného cíle pomocí EKV, zůstala jistá pachuť. Většina z nich totiž byla na hony vzdálena skutečným podmínkám odpovídajícím ostrému útoku ICBM. Během skutečného útoku by totiž ICBM kromě opravdových hlavic vypouštěly i hlavice klamné a celý systém by pravděpodobně zcela zahltily. Ačkoliv jsou v projektu GMD využívány tzv. "cutting-edge technologies", celkově je systém na hony vzdálen operačnímu použití. A tak zatímco oficiální americké zdroje uvádí, že má systém spolehlivost 90 %, nezávislí odborníci uvádí číslo někde okolo 10 %.
Pokud by byla v Česku skutečně vybudována základna tohoto systému, naše bezpečnost by se spíše zhoršila. Kdyby se jednalo o antirakety, pak by nechránily nás, protože ničí hlavice pouze ve střední části letu (tedy nikoliv ty, které by mohly směřovat k nám). Kdyby šlo o radar XBR, pak bychom se stali cílem prvního úderu. XBR tvoří doslova "oči" celého systému. Navíc oči, které váží několik stovek tun, jsou vysoké jako činžovní dům a v případě konfliktu doslova říkají: "vyhoď mě do vzduchu!". Argumenty o ekonomickém přínosu pro okolí případné základny také nelze přeceňovat, protože americká armáda je zvyklá vozit si do zahraničí většinu materiálu a případný personál základny by čítal spíše desítky, než stovky lidí.