Ušák leží napůl na cestičce, napůl mezi keříky, které oddělují chodník od silnice. Zadní běhy má úhledně složené na obrubníku. V noci ho asi trefilo projíždějící auto a dokázal se odplazit akorát ten metr do křoví. Pokračuju v chůzi a u toho vytáčím 156. Po půl minutě zvonění se na druhém konci ozve dispečer:
"Městská policie Praha. Jak vám mohu pomoci?"
"Dobrý ráno… Volám z té a té ulice. Vedle silnice tu leží mrtvej zajíc, tak až pojede někdo od vás kolem, ať ho prosím uklidí. Jinak ho psi za půl dne roztahaj přes půl sídliště."
"Jo, dobrý, píšu si to. Někoho tam pošleme…"
"Díky a hezkej den!"
Jedu metrem a celou tuhle ranní epizodu si znovu přehrávám. Od nějakých 7:00 do mého zavolání muselo tou pěšinkou projít minimálně 200 lidí. Všichni ušáka překročili. Někteří s pousmáním nad ne zcela obvyklým výjevem (většinou je tu v křovích spíš nablito), jiní asi s odporem. Telefon nezvedl nikdo…
Odpoledne venčím Dicka u nádrže. Svítí sluníčko, dětské hřiště připomíná mraveniště a in-line bruslaři se málem nevejdou na chodník. Do toho pejskaři, korzující maminky s kočárky a aktovky spěchající z práce. Dick se zaujetím čenichá v nízké trávě a po chvíli se začne válet. Přijdu blíž a hned vidím proč. Mrtvej potkan. Mokrej, ztuhlej a s pěkným odérem. Odeženu Dicka a zvedám ze země pohozený igeliťák. Dávám si ho na ruku jako rukavici, zvedám ztuhlé torzo z trávy a mířím k nejbližšímu koši. Nevím, na co tenhle macek pošel, ale hlad to určitě nebyl. I když ho počínající hniloba trochu nafoukla, většinu z těch 40 centimetrů měl už za života. Kolemjdoucí na mě koukají jako na blázna.
Večer líčím obě historky Míše. Když se dostanu k potkanovi, tak zpozorní. Nakonec z ní vypadne, že ho tam viděla ležet už před dvěma dny a diví se, že jsem na něj sahal. "Já bych se ho teda nedotkla." U holky to celkem chápu. U těch desítek chlapů různého věku a postavení, kteří ho za ty dva dny obloukem obešli, už to chápu méně. Často se říká, že dnešní společnost vytěsňuje smrt ze svého vědomí a nechce s ní mít nic společného. Když lidé zcela bez povšimnutí překročí mrtvého zajíce cestou do práce a mrtvého potkana cestou zpátky, něco na tom asi bude. Můžete právem namítnout, že zajíce nebo potkana rozhodně nelze srovnávat s člověkem. Podle mě to ale stejně o něčem svědčí…