Moji rodiče jsou už dlouho rozvedení. Já bydlím s mámou v Praze, táta na naší bývalé chalupě, kde také podnikal. Před pár lety však onemocněl a stal se invalidním důchodcem. Já za ním jezdím pravidelně o víkendech. Letos na jaře však musel táta do léčebny a nevypadá to, že by se z ní brzy dostal. Na mě tak přešla starost o dům a vše okolo. Abych stihnul školu v Brně, zbytek rodiny v Praze a dům u Rokycan, nutně potřebuji auto. Takže používám tátovo. Ten už nejspíš nikdy řídit nebude a tak jsme se dohodli, že ho převedeme na mě. Auto bylo přihlášené v Rokycanech a já mám trvalé bydliště v Praze, takže mě čekalo jedno z mých prvních "koleček" po úřadech. V Rokycanech auto odhlásit a v Praze přihlásit. Přes internet jsem zjistil co a jak a vrhnul se do jámy lvové…
Rokycany jsou malé město a místní lidé ochotní. Na registr vozidel jsem se úspěšně doptal a v čekárně si nechal od mašinky vyplivnout obligátní pořadové číslo. Za dvacet minut jsem byl na řadě a přesunul se k přepážce. Úředníkovi jsem vysvětlil co potřebuji a předložil nezbytná lejstra – malý a velký techničák, vyplněnou "žádost o zápis změn údajů v technickém průkaze" a plnou moc majitele vozidla (tedy mého otce) k odhlášení vozidla. Úředník byl milý, ochotný a vyřízení rychlé – na úřadě jsem strávil půl hodiny. Tato úvodní fáze ve mě zanechala hřejivý pocit, že to s tou byrokratickou mašinéríí nebude zase tak žhavé.
Druhá fáze, tedy přihlášení auta, nastala za několik dní. Centrální registr vozidel pro Prahu, který se nachází v areálu IPS/ Skanska na Jeremiášově ulici. Tam jsem také vydal jedno zářijové ráno. Před samotným přihlášením auta jsem absolvoval nezbytnou evidenční kontrolu (stanice STK je v areálu IPS také, takže o zákazníky rozhodně nemají nouzi). Ta mě stála 300 korun a trvala přesně tři minuty, které technikovi zabralo otevření kapoty a opsání čísla motoru do lejstra. Pak už mé kroky směřovaly přímo na registr vozidel. Lidí zde bylo jako na pouti a všichni zuřivě vyplňovali nejrůznější žádosti podle vzorů vyvěšených na nástěnkách. Vzal jsem si pořadové číslo, v pokladně zaplatil poplatek 800 korun a jal se též vyplňovat žádost. Po několika neúspěšných pokusech o zapsání čísla motoru, továrního označení vozidla, označení barvy a dalších nezbytností do správných kolonek formuláře jsem se vítězoslavně sesunul do jedné z pohovek v čekárně. Mé pořadové číslo bylo 87 a světelná tabule ukazovala 70. "Přepážek je dvanáct, za chvíli jsi na řadě" říkal jsem si. Po hodině a půl, kdy bylo odbaveno asi osm čekajících, jsem se vydal hledat toalety. Za pět minut jsem byl zpátky v čekárně a ejhle – tabule ukazovala číslo 89. Řekl jsem si, že budu dělat nechápavého, přišel k přepážce s blikajícím číslem 89 a doufal, že si mého lístečku 87 nevšimne. Úřednice po mě vrhla zkoumavý pohled a beze slova natáhla ruku po lejstrech. Mezerou v plexiskle putoval kolek, malý techničák, velký techničák, osvědčení o evidenční kontrole, potvrzení o povinném ručení, vyplněný formulář a pořadové číslo. Vše vypadalo nadějně, ale pak si úřednice všimla pořadového čísla a bez milosti mě odeslala zpátky do čekárny, kde jsem seděl další dvě hodiny.
Po poledni jsem stál opět před stejnou úřednicí a předal potřebná lejstra. Tím se začala konverzace, kterou se teď pokusím věrně zprostředkovat:
"Papíry máte všechny, ale změnu vám nezapíšu."
"Proč proboha?"
"Protože papíry nemáte v pořádku"
"A které?"
"V osvědčení o povinném ručení vám v téhle kolonce chybí číslo smlouvy."
"Dejte mi tužku, já ho tam dopíšu. Je přece na zelené kartě a na ústřižku složenky."
"To vám nevezmu."
"Proč?"
"Protože byste si ho mohl vymyslet."
"Proč bych to proboha dělal?"
"To já nevím."
"Vždyť je to číslo napsané na dalších třech dokladech, které jsem vám dal."
"To je jedno. Dojděte si do pojišťovny, ať vám dají nový doklad a přijďte zítra."
"Ani mě nenapadne. Nehnu se odsud, dokud to nevyřídíte."
"Nevyřídím!"
"Chci mluvit s vedoucí!"
"Je na obědě."
"Tak to vyřiďte a ušetříme si starosti."
"Dejte mi ty papíry, já je ofotím a vy mi podepíšete prohlášení, že jste si to číslo nevymyslel a že je to na vaší odpovědnost."
"Prima. Tady máte můj podpis a vydejte mi laskavě nové osvědčení o registraci."
"Tady ho máte a příště si dejte ty papíry do pořádku. To jsem ještě nezažila. Máte v tom bordel a ještě si chcete stěžovat."
"Nezlobte se na mě, ale registr vozidel přece neověřuje platnost jednotlivých smluv o povinném ručení. Vy jen chcete ten papír, který potvrzuje, že je auto pojištěné. A ten jsem vám dal…"
"Ano, ale chybělo vám to číslo v kolonce."
"Mohl jsem ho tam dopsat a nemuseli jsme vést tuhle debatu."
"To by mohl každý, chtít všechno vyřídit hned a napoprvé…"
Věřte mi, že na živo to bylo ještě lepší. Ale vyplatilo se mi být neústupný a trvat na svém. Úřednice to nakonec vzdala a já po skoro pěti hodinách odešel s novým malým techničákem. Zatímco v Rokycanech vládne zdravý selský rozum a ochota, v Praze je tomu naopak. Alespoň na registru vozidel…