Dálniční „vláček“ automobilů jedoucích v minimálním rozestupu (Volvo tuším uvedlo údaj 6 m) je podle všeho jedním z mezníků projektu Sartre (Safe Road Trains for the Environment). Na jeho konci má být soubor technologií, díky kterým se budou po evropských dálnicích prohánět skupiny automobilů řízených z kabiny prvního vozidla. Řidiči ostatních budou spát, hrát šachy nebo jíst (u nás případně i obdivovat billboardy u krajnice). Auta prý pojedou úsporněji a plynuleji. Ledovce se budou zvětšovat a tulení mláďata budou ještě roztomilejší. Tolik teorie.
Kritici namítají, že to nepůjde, protože: hrozí nepředvídatelné situace, rozmary počasí, rušení řídících signálů a je nejasná odpovědnost v případě nehod.
Námitky jsou logické, nicméně vývoj postupuje dopředu velmi rychle. A jeho velkými tahouny jsou armády. Jak jinak. A tím největším ta americká. Jak jinak.
Američané našli v použití robotů pro armádní účely zalíbení, ve kterém jim jen těžko může někdo konkurovat. Částečně proto, že utrpěli v konfliktech poslední dekády velké ztráty na životech, částečně proto, že mají nejvíc peněz na vývoj. A částečně proto, že složitou choreografii od nápadu po konkrétní použitelnou aplikaci umí nejlépe zrežírovat.
V centru snažení desítek firem a univerzitních týmů je vládní agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). Na první pohled působí poměrně nevinným dojmem. Ale doménová koncovka prvního řádu .mil hovoří za vše. Ne nadarmo tahle koncovka přišla na svět jako jedna z prvních už v roce 1985. Zatímco samotná americká armáda (respektive její čtyři hlavní složky – pozemní armáda/Army, námořnictvo/Navy, letectvo/Airforce a námořní pěchota/Marine Corps) řeší vývoj konkrétních prostředků pro své současné a blízcebudoucí potřeby, Darpa každoročně rozdá miliony dolarů v podobě grantů na vývoj technologií, které by jednou možná mohly najít uplatnění v boji. V minulosti vypsala několik soutěží Grand Challenge, ve kterých šlo o sestrojení co „nejchytřejšího“ autonomního vozidla a projetí určité trasy. Přihlásit se a bojovat o cenu až dva miliony dolarů mohl každý. Klidně s autem postaveným v garáži a řízeným upraveným iPodem. Vítěz roku 2007, tým Tartanracing, se na svých stránkách prezentoval podobně jako projekt Sartre. Tedy že mu jde o vývoj technologií pro bezpečnější silniční provoz. A není důvod o tom pochybovat. DARPA má ovšem také své zadání a tím je, mimo jiné, rozvinout co nejvíce technologie, které by umožnily autonomní provoz bojových prostředků na budoucím bojišti.
Americká armáda (a nejen ona) dnes používá řadu různých prostředků, které spadají do kategorie tzv. unmanned/bezosádkových prostředků.
Od miniaturních:
Po skutečně velké:
Většina z nich je zatím pouze dálkově řízena a jejich umělá inteligence, a tudíž i autonomie, je omezená. Bezpilotní letouny, které roky loví velitele Talibanu v Pákistánu, dosud neodpalují munici autonomně. Ale důvody, proč červené tlačítko mačkají lidé, se mění. Před pár lety to bylo proto, že nebyly schopny samostatně provádět složité rozhodovací procesy. Dnes tkví problém v tom, že technologie zatím nejsou prověřené pro operační provoz. Za pár let bude jediným důvodem obava jejich tvůrců vzdát se kontroly nad stroji, které mohou při jednom průletu srovnat se zemí menší vesnici.
Vývojářům se daří řešit stále složitější dílčí problémy spojené s autonomií a umělou inteligencí bezosádkových prostředků. Těsně před dokončením je například technolgie rozpoznávání lidských gest, která zajímá americké námořnictvo. To potřebuje bezpilotní letouny naučit rozpoznávat signály, které se používají k řízení provozu na palubách letadlových lodí.
Fascinující, že? A taky trochu děsivé. Jde o jeden z těch složitějších zádrhelů, se kterými se vědci, zabývající se umělou inteligencí, potýkají. Jak robotům, fungujícím v soustavě jedniček a nul, vštípit alespoň základní výbavu pro komunikaci s lidmi? I čtyřleté dítě na první pohled pozná rozdíl mezi jablkem a pomerančem. Pro sebeinteligentnějšího robota je toto stále prakticky neřešitelný problém. Zatím. O vývoji technologie, která by měla robotům umožnit získávat energii „požíráním“ rostlin, vám raději ani říkat nebudu. Snad bude stačit, když řeknu, že se jmenuje EATR (Energetically Autonomous Tactical Robot).
Že se za pár let budou po dálnici D1 prohánět vláčky kamionů se svačícími řidiči asi není příliš pravděpodobné. Mnohem pravděpodobnější je, že nejvyspělejší armády světa budou mít ve výzbroji zcela autonomní prostředky schopné po zadání příkazu plnit relativně složité úkoly. Včetně „zmáčknutí“ spouště. To je totiž ten jednoduchý úkol. Kdo ponese za autonomně působící roboty odpovědnost v případě selhání a kdo bude legitmním cílem pro případný protiútok protivníka (je vědec pracující pro MIT v USA legitimním cílem, pokud jeho software bude řídit vyzbrojené roboty nasazené na Blízkém východě?) – to jsou jen dvě z desítek otázek, na které se hledá odpověď složitěji než na to, jak naučit robota rozpoznávat gesta…