Původně jsem chtěl psát o tom, proč si myslím, že zvolený typ Pandur II je špatná volba. Že druhé vozidlo, které se dostalo do finální části tendru, tedy finská Patria AMV, je mnohem lepší. Že tendr nebyl zrovna průhledný. Že… Ale to už většina lidé stejně slyšela. Zkusím to jinak. Zkusím na pár řádcích obhájit samotnou nutnost pořízení nového obrněného transportéru. Držte si klobouky, jdeme na to.
Každá armáda používá k plnění svých úkolů různé druhy techniky. Bojové a transportní letouny a vrtulníky, průzkumné stroje (dnes většinou bezpilotní), tanky, nákladní vozidla, dělostřelecké systémy, ženijní techniku, protiletadlové komplety, obrněná vozidla pro přepravu pěchoty atd. Právě poslední zmíněný druh techniky bývá v armádách hojněj zastoupen. Obrněná vozidla doznala masového rozšíření po zkušenostech získaných na bojištích II. světové války. Pokud měla pěchota držet krok s tanky, musela být mobilní a zároveň chráněná před palbou nepřítele. Tak vznikly první obrněné krabice, jejichž úkolem bylo dopravit pěchotu na bojiště, tam ji vysadit a potom hurá na nepřítele. Tedy takové bojové taxi. Postupem času však požadavky na tuto techniku rostly – vojáky bylo potřeba chránit před případným použitím zbraní hromadného ničení, rostly požadavky na palebnou sílu těchto vozidel. Tak se z původních pancéřovaných krabic vydělila třída tzv. bojových vozidel pěchoty (BVP). Ta byla těžší, měla silnější výzbroj (kromě kulometů také automatické kanóny a protitankové rakety) a lepší pohyblivost (díky striktnímu použití pasového podvozku). Od konce 60. let se tak začaly používat dvě skupiny vozidel pro dopravu pěchoty – lehčí obrněné transportéry (s kolovými i pásovými podvozky) a těžší BVP (pásová), která měla pěšáky nejen dovézt a vysadit, ale i podporovat v útoku.
Naše armáda zavedla do výzbroje transportéry OT-64 SKOT a OT-62 TOPAZ. Třídu BVP pak zastupovala BVP-1 a BVP-2, obě původem ze SSSR. OT-64 a OT-62 přišla do výzbroje tehdejší ČSLA v první polovině 60. let, BVP-1 a BVP-2 pak v letech 70. a 80. Ve své době to byla špičková vozidla, která snesla srovnání s celým světem. OT-64 ve zdravotnické verzi používal třeba Muammar Kaddáfí:) Důležité je však ono "ve své době".
Výše zmíněná vozidla totiž byla (jako naprostá většina tehdejší techniky) konstruována s ohledem na plánovaný střet vojsk NATO a Varšavské smlouvy někde ve střední Evropě. Jenže tato doba pominula a vyvstaly nové hrozby. Místo obrovského střetu mnoha armád za použití zbraní hromadného ničení se dnes bojuje v tzv. "rojových" či "asymetrických" konfliktech a prosazuje se mír. To ovšem žádá zcela jiný druh techniky. Rychlejší, lépe chráněný, s dostatečnou palebnou silou, s velkou spolehlivostí.
Po zapojení ČR do struktur NATO jsme jasně deklarovali ochotu zapojovat se do různých zahraničních misí. A nemusí jít jen o NATO – jsou tu i akce iniciované OSN či EU. Aby naši vojáci mohli dostát svým úkolům se ctí, musí mít k dispozici i odpovídající techniku. V zahraničních misích bývá (kromě specializovaných prostředků) nejčastěji používanou technikou právě obrněný transportér. Vojáky je prostě potřeba co nejlépe chránit. Důvod je prostý. Výcvik a plat profesionálního vojáka je až příliš nákladnou investicí, než abychom si mohli dovolit vyslat ho do nějaké horké oblasti jen tak. Představte si přesun armádní nemocnice do krizové oblasti přes území kontrolované povstalci. Kolona vozidel, ve kterých jedou špičkoví vojenští chirurgové. Asi bychom nebyli nadšení, kdyby jednoho z nich zabil nějaký pohunek s utěrkou na hlavě jen proto, že dotyčný seděl ve 40 let starém vozidle, které má být dávno v muzeu. Hasiče zachraňující lidské životy také neposíláme k požáru se stříkačkou s rokem výroby 1965. Lze namítnout, že třeba příslušníci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova to v Afghánistánu zvládli bez obrněných transportérů a jednotky nasazené v Iráku také. Jenže v Afghánistánu nebyly pro nasazení transportérů podmínky, navíc speciální síly se pohybují většinou "nalehko" v terénních vozidlech. Vojáci v Iráku by transportéry jistě ocenili. V současném Iráku platí, že čím víc železa máte mezi sebou a vnějším světem, tím lépe pro vás.
Takže proto armáda potřebuje nové transportéry. Kromě účasti v zahraničních misích jsou tu samozřejmě i jiné důvody. Nová vozidla budou základem pro mnohé účelové modifikace (umožní tak unifikaci vozového parku), méně zamořují životní prostředí (už i zde platí emisní limity), jejich provoz je mnohem lacinější, jsou schopny provozu na běžných komunikacích atd. Vzpomeňte si, jaký šrot stál před pár lety u Svobodné Evropy. Ta vozidla nebudila zrovna moc důvěry, že?