Jako děcko mě vyháněli ven násilím a zatímco ostatní děti měli určený čas, dokdy musí být doma, já jsem měl čas, dokdy doma být nesmím. Jediný pohyb, ke kterému jsem neměl odpor, byly lyže a nabíjení vzduchovky. Když jsme ve škole běhali v rámci tělocviku, dal se můj postup na přímce „start – cíl“ měřit maximálně teodolitem. Při hodu granátem jsem se potom hádal s učitelkou o tom, jak daleko je třeba granátem hodit. Můj argument, že se granáty většinou hází do oken nebo přes zeď ale nepadl na úrodnou půdu.
V postpubertálním období jsem začal s Krav Magou a protrpěl první rok. Dnes už trpím méně, protože jsem jakž takž dohnal fyzičku a představa padesáti kliků u mně nevyvolává akutní příznaky srdeční zástavy kombinované se svalovou horečkou. Ale trpím stále. Zejména proto, že dětství strávené nad kostkami lega sice rozvinulo můj cit pro jemnou motoriku (není nad schopnost zvedat předměty ze země nohou), ale celková koordinace těla byla jaksi upozaděna. Když jsem si před měsícem zlomil palec na levé noze, nebyl jsem proto překvapen, protože to jednou prostě přijít muselo. Můj tréninkový partner, o jehož holeň jsem si palec zlomil, se sice chvíli děsil možného obvinění z mé strany, ale nebyl k tomu důvod. Důsledky své pohybové neschopnosti totiž ostatním za vinu zásadně nedávám. Ne proto, že bych byl tak čestný, ale prostě proto, že by to neprošlo.
Zlomený palec je opruz. Člověk nemůže pořádně stát ani chodit. Otravnost této zlomeniny navíc umocňuje fakt, že o ní člověk většinu času vůbec neví a ozve se až v momentě, kdy nějaký pohyb uděláte. S Krav Magou je proto až do září utrum. Stejně tak s běháním. Jediný povolený pohyb je plavání.
V bazénu jsem se vždycky pohyboval v části vyhrazené pro obyčejné smrtelníky, kteří se přišli namočit, případně hledat napouštěcí otvory, ze kterých proudí do bazénu teplá voda. Pokud člověk takový otvor najde, může hodinku posedět a hodnotit dámskou část osazenstva bazénu. S tím je ale teď konec, protože jsem se zařadil do skupiny kondičních plavců. Ta se vyznačuje tím, že po bazénu chodí v pantoflích a plave pouze v dráze označené příslušnou cedulí. Nejspíš je zde lepší voda s menším odporem a nižší koncentrací dětské moči. Komunita kondičních plavců se dělí na další podskupiny. Jsou tu dříve narození, kteří plavou pomalu. Dále ti, které jsem si překřtil na vlasaře. Ti plavou tak, aby si nenamočili hlavu (zvláště opatrní to jistí koupací čepicí) a připomínají proto jistý druh amazonské bahenní želvy. Pak jsou tu brýlaři, mezi které se řadím i já. Plaveme s brýlemi a to proto, aby nás nepálily oči z chloru. A taky proto, že to vypadá dobře a dáváme tím najevo, že to s plaváním myslíme fakt vážně. Poslední skupinou jsou žraloci, kteří plavou v dráze označené „kondiční plavání pro rychlé plavce“. Žraloci mají pouze plavky Speedo nebo Arena a brýle nesundavají ani když jdou do sprch. Plavou kraulem nonstop minimálně 20 minut tak vysokým tempem, až se zdá, že je jejich dráha pořád z kopce. Párkrát jsem se při zaplnění kondiční dráhy vlasaři a dříve narozenými pokusil uchytit mezi žraloky, leč neúspěšně. Vysokorychlostní kraul totiž nejde dohromady s mou pohybovou koordinací. Žralok, který dostal mocný kopanec při snaze dostat se přede mne, by o tom mohl vyprávět. Naštěstí jsem ho netrefil tím zlomeným palcem…