Jsou to jen takové útržky, nic souvislého si nedokážu vybavit. Máma říká, že ten den byla generální stávka. Já měl tehdy tak půl metru výšky a tak mě vzala na koně, abych líp viděl. Všude byly hloučky lidí s transparenty a já jsem mával vlaječkou tak zuřivě, až mi zůstala jen ta špejle.
Další moment – koukám z okna ve vikýři babiččina bytu v Boleslavské ulici na Vinohradech. Dole jezdí auta a troubí jako o život. Ptám se babičky proč. "To víš Honzi, dřív se to nesmělo, ale teď už to snad bude jinak" odpovídá. Smysl mi opět uniká, ale cítím, že je vrušenější než já. Poslední moment je z našeho bytu na sídlišti. Máma šla venčit psa, na nákup nebo tak něco. Já jsem vzal svoje pastelky – červenou a modrou – a nakreslil jsem na zeď v předsíni symbol Občanského Fóra. Byl jsem na své dílo hrozně hrdý. Sotva máma otevřela, táhl jsem jí k počmárané stěně a tetelil se blahem. Hrozně se smála, protože jsem místo OF nakreslil FO. Ale bylo to na tapety, takže to šlo vygumovat.
Víc si z té doby nepamatuju. Ani nevím, jestli se tyhle tři momenty udály během jednoho týdne nebo jednoho měsíce. Abych pravdu řekl, jsem docela rád, že mi tehdy byly pouze ty 4 roky. Nemusel jsem jako kolega Fafejta rušit krok…