Jeden tu píše o Číně, druhý o Santovi, třetí řeší výpalné, které máme platit za každé prázdné CD. To jsou jenom tři náhodně vybraná témata z mnoha. Je nás tu celkem hodně a každý máme to své, ve kterém si rochníme. Důležitější než my jsou naši čtenáři, protože jinak by tahle stránka neměla důvod existovat. Někteří z nich jsou pravidelní, jiní k nám zabloudí náhodou. Jedni diskutují o věcech, které nás pálí, druzí jen přelétnou pár řádků a zmizí v nekonečné síti.
Ale ať už píšeme o tom či onom, pár věcí nás spojuje. Nechceme, aby nás okolní svět ovládal. Naopak – chceme v rámci svých možností svět spoluvytvářet. Tahle blogovací stránka nám umožňuje potkat se zajímavými lidmi, které bychom na ulici minuli bez povšimnutí jako anonymní dav.
Jenže je tu druhá strana mince. Stejně jako Respekt, i naše blogy čte jen velmi malá skupinka lidí. Průměrný český Pepa o nás nikdy neuslyší. Díky tomu jsme ušetřeni bahna běžných internetových diskusí, které připomínají nálevny IV. cenové kategorie. A právě kvůli tomu mám občas ten rozporuplný pocit. Chtěl bych toho tolik říct tolika lidem. Poslouchám je na tramvajových zastávkách, když debatují o tom, kam by se měli odeslat naši Romové. Vídám je uprostřed centra v přerostlých džípech. Prodírám se jimi, když procházím okolo nákupních center. Říkám si: "Copak to nevidí? Všechny ty nešvary a hlouposti…". Kdyby tak šlo nějak je donutit, aby občas zvedli hlavu a rozhlédli se. Ale oni sem nikdy nepřijdou a nebudou nás číst.
Proč taky? Nemáme patent na rozum a kolik je lidí, tolik je pohledů a pravd. Takže budeme dál psát, navzájem se číst a dohadovat se. Bude nás málo, ostatně jako vždy. Nakonec se skoro vždycky shodneme. A těm tam venku to bude jedno. Ostatně jako vždy.