Tady je ten odkaz. Virtuální prohlídka obchodního domu z 80. let minulého století. Starší a zkušenější se budou bavit asi ještě mnohem víc, než já. Mě se vybavuje jen pár věcí – Sparty s plachetnicí na krabičce, sifon opletený drátěným povlakem, umělohmotný šlehač… Ten vlastně hned dvakrát, protože babička měla ten s vlastní nádobkou a my v našem novém panelákovém bytě zase ten s tím šikmým žlutým držadlem. Vlastně ho máme dodnes. Pak taky jednoho známého, který měl Škodu 105 s dvojitými světlomety, kulatými budíky, černou střechou a střešním oknem. Asi bych toho vydoloval víc, ale je to tak dávno. Skoro dvacet let.
Umakartové jádro se s naším bytem rozloučilo už před čtrnácti lety, ruská červená žehlička je někde v temném koutě dílny. Ještě před pár lety jsem měl na dně šuplíku tu ukrutnou digihru, ve které zajíc chytá do košíku vajíčka, která mu podlý vlk vyhazuje z kurníku. Říkalo se, že když člověk dosáhne určitého skóre, tak mu ta krabička zahraje ruskou hymnu. Taky se měl zelený plastový tank na plochou baterku. Obojí jsem podědil po starších kamarádech. Narodit se dřív, mohl bych vzpomínat na céčka.
Už se těším, jak se za dvacet nebo třicet let budou smát moje děti, až jim ukážu svůj první mobil. Alcatel One touch Easy. Nebo mp3 přehrávač. 256 Mb, co to je dnes za kapacitu,že? Co všechno bude v té daleké budoucnosti mimo mísu? Třeba Zippo zapalovač, který mám po tátovi, je z roku 1972. Stále funguje a pokud ho neztratím, tak mi bude sloužit až do smrti. Nebo červený pekáč, který v zimě decimuje můj bratr Tom. V roce 1988 jsem na něm jezdil já. Třeba vydrží dalších dvacet let. Jsem na to zvědavý…