Radiolokátor je ze své podstaty zařízení aktivní. Jeho funkce je založena na tom, že vyšle signál, ten se odrazí od překážky a zase se vrátí zpět k vysílači. To zároveň znamená, že je radiolokátor velmi snadno zjistitelným zařízením a to navíc na mnohem větší vzdálenosti, než je jeho vlastní učinný dosah. U radiolokátoru XBR je to ale vlastně celkem fuk. Jeho případná poloha bude známa s metrovou přesností dávno před tím, než bude poprvé uveden do provozu. Protože jsou radary stále nejdůležitějším průzkumným prostředkem (ať už v rámci systémů protivzdušné obrany nebo jako primární senzor letounů a lodí), kterým armády disponují, bývají také prvořadým cílem ve všech ozbrojených konfliktech. Ty méně důležité, méně vyspělé a méně "překážející" se dají rušit, aniž by došlo k jejich fyzickému zničení. Pro ty ostatní se se volí "hard-kill option", což asi není třeba překládat. Při likvidaci sítí protivzdušné obrany se užívá taktika známá v anglicky mluvících zemích jako SEAD (Suppresion of Enemy Air Defense), která spočívá ve vyhledávání klíčových bodů v rámci PVO a jejich eliminaci. Zatímco radiolokátory a centra velení jsou první na ráně, vlastní rakety bývají vnímány jako cíle s menší důležitostí. Možností, jak nepřátelské radiolokátory zničit, je několik. Od speciálních protiradiolokačních střel (asi nejznámějším typem je americký AGM-88
HARM), přes naváděnou munici až po "hloupé" kontejnerové bomby…
Jak to celé souvisí s možným radiolokátorem v Brdech? Jednoduše – je nezbytně nutný pro fungování celého systému PRO. Oproti běžným radiolokátorům pracujícím v sítích PVO má však velkou nevýhodu. Není krytý proti případnému útoku systémem, kterému sám poskytuje životně důležité informace. "Business end" celého systému – tedy antirakety, které by měly startovat ze sil umístěných v Polsku, fungují pouze mimo atmosféru a jsou tedy schopny zachytit pouze hlavice na vrcholu jejich balistické křivky. Jakmile znovu vstoupí do atmosféry (a začnou klesat na cíl), jsou proti nim antirakety nepoužitelné. Pokud by došlo ke skutečnému útoku pomocí balistických raket (vynechme scénář jedné omylem odpálené střely), je nepravděpodobné, že by se útočník pokoušel "projít" systémem doufajíc v jeho selhání. Mnohem logičtější je užití modifikované taktiky SEAD. Budeme-li za pravděpodobného útočníka považovat tolik zmiňovaný Írán, můžeme útok pomocí bojových letounů zcela vyloučit. V úvahu tak přichází nájezd ve stylu speciálních jednotek (velmi málo pravděpodobný), útok pomocí uneseného dopravního letounu (větší pravděpodobnost) a konečně útok pomocí balistické rakety. Zatímco s uneseným dopravním letounem by si AČR nejspíše poradila, s balistickou raketou nikoliv. AČR v současnosti nedisponuje v rámci PVO systémem, který by byl schopen takovouto hrozbu eliminovat a v nejbližší budoucnosti se na tom s velkou pravděpodobností nic nezmění. V úvahu tak připadají pouze americké systémy PRO pro odvracení útoku v terminálním stadiu. Jedná se o známý Patriot
PAC-3 a novější THAAD. I když by jejich rozmístění bylo nejspíše založeno na použití článku 5 Severoatlantické smlouvy, pořád mluvíme o raketách a jejich obsluze. A také o dalších radarech, palebných postaveních a v neposlední řadě padajících troskách po úspěšné eliminaci hrozby (v lepším případě). Tedy nic, o čem by průměrný občan ČR rád slyšel…
Tento článek není míněn jako "protizákladnový". Osobně jsem spíše pro případné umístění radaru i přes výše zmíněné skutečnosti. Co mi ovšem leze na nervy je fakt, že naše politická reprezentace dělá, že o ničem takovém neví (i když i to je možné), respektive takto vystupuje na veřejnosti. O různých informačních portálech potom škoda mluvit…