Ale to oni né. Oni musí jít všichni opačným směrem a navíc dobrá polovina z nich má francouzské hole, psa na třímetrovém vodítku nebo alespoň v každé ruce osm tašek z Delvity. Protože jsem slušně vychovaný, snažím se jim vyhnout a zabránit čelnímu střetu. Tato má snaha má většinou za následek to, že se pohybuji mimo zpevněný povrch a koleduji si tak o našlápnutí voňavého dárečku. Navíc jsem si obul zimní boty s off-roadovým vzorkem, které sice dobře drží stopu, ale když do něčeho šlápnu, tak je to celé moje. Takže se jedním okem snažím kontrolovat přední polosféru a druhým pro změnu prostor pod sebou. Nenarazit a nešlápnout! Protože nejsem chameleon, kterému jde každé oko jinam, tak mi to moc nejde.
Dojdu na metro a připravuji se na sestup pod povrch. Cítím závan vzduchu s velkým Z – souprava se valí do stanice a tlačí před sebou vzduchovou bublinu. Zrovna když jsem v polovině schodů, vyplivne ta šedivá mrcha hrozen lidí. Co vyplivne – vyvrhne! Snažím se dostat napravo, ale masa lidí se valí jako vlna. Vystupující mají neuvěřitelnou rychlost a tváří se, jako kdyby trpěli těžkou formou klaustrofobie. Když se konečně proderu k pravé stěně a začnu se opět pohybovat vpřed, zazdí mě dáma s taškou na kolečkách a já dávám chtě-nechtě zpátečku.
Ve vagónu je to jako vždy – prvních pět lidí se zastaví hned za dveřmi a přejdou do režimu stand-by. "S dovolením! Nemohli byste postoupit dál do vozu, abychom se sem všichni vešli?" Připadám si jako idiot. Když se konečně propasíruju mezi lavice, sundám si batoh ze zad, aby ho neměl dotyčný, který sedí za mnou, dvacet čísel od obličeje. Slečnu s osmdesátkou kletrem vedle mne tohle zjevně netrápí. Vystupuji a opět se slyším: "S dovolením, nemohli byste vystoupit a uvolnit dveře?" Zazdívači neochotně vylezou z vagónu a zastaví se za slepeckou čárou. Tím akorát posílí řadu lidí na nástupišti, kterým trvá asi pět minut, než je napadne udělat uličku (hanby) a nechat ostatní z nitra vagónu vystoupit. Už mě to pěkně s..e a tak použiju svých 185 cm (umocněných zimní bundou a výhružným výrazem) a tupou masu nemilosrdně rozrážím.
Fajn dostal jsem se na místo. Dveře nákupní zóny mě vcucnou jako vývěva. Jenže jsou dvojité (to aby neuniklo klimatizované teplo) a tak je to dvojnásob zábavné. Logicky vcházím pravými dveřmi a ti, co již nakoupili, zcela nelogicky vychází dveřmi levými. Takže další hrozba čelního střetu. V nákupáku je to teprve maso. Je sice středa dopoledne, ale i tak to tu vypadá jako na spartakiádě u stánku s banány. Normálně sem nechodím, ale kde má člověk koupit nějaký trendy hadřík pro slečnu,že? Snažím se pohybovat předvídatelně a stejně mi to není nic platné. Všichni zde nakupují zásadně ve skupinách tří až pěti lidí a chodí vždycky vedle sebe (asi aby mohli probrat, co kdo udrapil levnějšího). Takže neustále kličkuji mezi jednotlivými skupinkami a pomalu se propracovávám vpřed. Je tu hic k padnutí a z každého obchodu duní jiná variace na porouchanou parní mlátičku. Sotva zaostřím svůj špatný zrak na kýžený obchod a vytyčím si azimut, skončí mi pod nohama tříleté děcko. "Pardon, neviděl jsem ho" omlouvám se. "Tak čum na cestu, voe!" odpovídá tatínek. Má obcuc tričko z umělé hmoty, na krku klíčky od Audi a biceps jako já stehno, takže volím raději ústup.
V krámě je trochu méně lidí, ale zato větší vedro a naspeedované koledy nedokáží utlumit ani desítky stojanů s hadry. Z nabídky poznám tak akorát kalhoty a bundy, u zbytku sortimentu často nemám nejmenší představu, k čemu by měl sloužit a kam by se měl nosit. Kdyby ty stojany alespoň nebyly tak nalepené na sebe. Polovina slečen, které zde pracují, trpí zjevně anorexií (bokovky si to žádají) a proto se mezi nimi proplétají bez potíží. Ne tak já. Po půl hodině najdu to, co jsem chtěl a po další si vzpomenu na velikost. Kasu a cestu domů už mi halí takový divný opar. Asi je to těmi skvělými nabídkami nebo mi dusot koled rozvířil tekutinu ve středním uchu. Možná je to vysvětlení pro mé neustálé srážky z ostatními nakupujícími. Oni už mají svá centra rovnováhy imunní vůči tomu randálu a tak se pohybují bez problémů…
Doma klesám jak babka stižená mrtvicí a děkuju bohu, že nebydlím v Tokiu nebo Mexico City. Po chvíli koukám na těch pár kousků látky, které mě stály celé dopoledne. Čtyři stovky v tahu a málem jsem přišel o nervy. Kdyby se ty prachy dostaly alespoň k té čínské šičce, které je dělá 14 hodin denně za misku rejže. Ale co, můžu si za to sám. Nikdo mě tam nenutil chodit. Příští rok všem vyrobím něco ze špejlí a bude…