Třeba z bojů v Dhárfúru nikdo reportáže do večerních zpráv neposílá, protože jsou málo zábavné. Koukat se na to, jak skupinky nevzdělaných Janjaweedů s ohmatanými puškami vypalují nějaké chýše uprostřed pouště je dost nuda. Mrtvých je poměrně málo, takže šokující potenciál není velký. Navíc uprchlické tábory už znají všichni nazpaměť. Kdyby se alespoň sekali mačetami jako ve Rwandě, aby to bylo divácky atraktivní…
Ještěže mají média Irák. Ten má rozvinutou infrastrukturu a dost obyvatel. Je tam velký kontingent vojáků nepopulárních Spojených států a frustrované místní obyvatelstvo, takže pravděpodobnost, že se něco semele, je veliká. Navíc je možno si vybrat z mnoha různých typů smrtí různých skupin lidí. Podle toho, kterou skupinu lidí chcete naštvat (nebo potěšit) zvolíte příslušný incident. Chcete-li pozvednout patriotismus na středozápadě USA, pošlete do oběhu záběry nějakého HMMWV (pro civilisty Hummer nebo Humvee, prostě takový ten hranatý džíp), zdemolovaného roadside bomb. Pokud naopak potřebujete vzbudit hněv evropských levičáků a obyčejných Arabů, pak je vděčným tématem smrt nějakého chudáka, který nezastavil na check-pointu a byl zastřelen vystresovanými americkými vojáky. Dobré je ukázat nejdříve rozhovor s jeho bratrancem, pak záběr rozstříleného auta s cákanci krve, následovaný fotkou jeho tříleté dcery a nakonec akční zoom na nějaké stanoviště americké armády.
Další vděčnou oblastí se stal Libanon. Značná část lidí považuje Izraelce za bezcitné okupanty, kteří nemají na práci nic jiného, než střílet pubescenty házející kamení někde v Dženínu. Letní ofenzíva proti Hizballáhu byla vítanou příležitostí, jak část populace v tomto názoru utvrdit. Most zdemolovaný tunovou bombou a vylidněné čtvrti plné suti, ze které čouhají pozůstatky věcí denní potřeby, jsou příjemným zpestřením večerních zpráv v okurkové sezoně. Také je dobré ukázat pár bojovníků Hizballáhu, kteří mají v rukou jen AK-47 a hned potom postavení dělostřelecké baterie Cahalu vedoucí ohlušující palbu někam za obzor. A když je třeba šokovat opravdu pořádně, stačí vypustit informace, že nějaká strana (zpravidla ta technicky vyspělejší) používá zakázané zbraně, nejlépe zcela záměrně proti civilistům.
Předcházející odstavce možná někomu přijdou přitažené za vlasy, ale přesně takový pocit mám velké většiny zpravodajství. Většinou nejde ani tak o to, co se v něm říká, ale jak se to říká… Jaká je informační hodnota záběrů těla mrtvého kojence zasaženého střepinou granátu? Prakticky nulová – takové věci se prostě ve válce dějí. V jedné knize o Vietnamské válce vzpomíná americký veterán na to, jak létal s pátracím vrtulníkem a stopoval partyzány Vietcongu. Jednoho dne našel na lesní mýtině vietnamskou rodinu, která na něj začala zuřivě mávat. Když je vzal na palubu, zjistil, že jsou k sobě připoutáni řetězy a navíc mají uřezané prsty na nohou. Později vyšlo najevo, že otročili na rýžových polích Vietcongu, odkud se jim podařilo utéct. Prsty jim odřízli proto, aby nemohli utíkat. Tu rodinu tehdy nikdo nenatočil, ale masakr v My Lai ano…
Média čím dál častěji používají takovéto události jako jakési zhuštěné „klíče“, podle kterých si pak mnoho lidí utváří názory na ten který problém. Zda se tak děje záměrně, či z pouhé snahy upoutat diváka, zvyklého na dvouminutové stopáže videoklipů, je druhořadé. V tomto směru bylo obzvláště uhozené letní zpravodajství z Libanonu. Neustálé odříkávání počtu mrtvých (osm libanonských civilistů + čtyři bojovníci Hizballáhu kontra údajně tři mrtví Izraelci apod.) bylo dost nevkusné. Jako by šlo výsledky fotbalového zápasu a ne o válku. Navíc koho má člověk považovat za civilistu? Otázka je jednoduchá, odpověď nikoliv. Čelí tomu Američané v Iráku stejně jako Izraelci v Gaze. Často proti nim stojí skupina dětí/mládeže ve věku 8 – 20 let. Malí mají jen praky, starší, kteří je používají jako živý štít, střílí z pušek. Když se pak ve zprávách objeví informace o tom, že byl izraelskou hlídkou zastřelen čtrnáctiletý kluk, nikdo se neptá, co dělal uprostřed noci 50 metrů od postavení Cahalu.
Stejné je to se zaručenými zprávami o použití zakázaných zbraní. Ochuzený uran v protipancéřové munici pro tankové kanóny používá nejen USA, ale i Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a další země. Navíc použití ochuzeného uranu není nikde zakázáno. To samé platí o tzv. tříštivých bombách, které jsou ukázkovým příkladem novinářské kachny (tedy Ente, jak píše kolega Behenský). Nic takového jako „tříštivé bomby“ neexistuje. Jde o chybné označení tzv. „cluster bomb“, které slouží k ničení plošných „měkkých“ cílů (dělostřelecké baterie, kolony vozidel, improvizovaná skladiště). Cluster bomba je de facto kontejner se submunicí, který se v určité výšce rozpadne a rozptýlí do prostoru (řádově desítky čtverečních metrů) menší nálože. Opět jde o zcela konvenční zbraň, kterou používá většina moderních letectev a není zakázána. Poslední věcí, kterou ve výčtu zmíním, je oblíbený bílý fosfor. Je zakázáno jeho použití jako primární útočné zbraně. Tato šalamounská formulace umožňuje jeho použití ve světlicích, značkovacích granátech a hlavně ve stopovkách svítících střel, které používá každá armáda na světě. Američané už od Vietnamu používají značkovací granáty „Willie Peter“ (neboli White Phosphorus), které jsou velmi účinné při „čištění“ domů. Je to sice hnus, ale v boji to dělá většina armád (což samozřejmě není omluva). Po jednom incidentu ve Fallúdži, kde údajně došlo k použití WP granátů jako zbraně, si mohl celý svět ukroutit hlavu nad nelidskostí amerických vojáků. Baráže zápalných raket, používáné ruskou armádou v Čečně proti celým vesnicím, však nikoho příliš netrápí.
Občas nevím, jestli se mě ve zprávách snaží předložit použitelné informace nebo prodat laciný obrázek cizího neštěstí. Neštěstí, které hezky zapadá do světonázoru, jenž je zrovna „in“. Dnes má velká část společnosti potřebu vinit ze všeho USA, takže se pátrá po válečných zločinech páchaných v Iráku. O Dhárfúru a Čečně se už tolik nepíše…