Protipovstalecký (anti-guerillový, protipartyzánský – nazvěte to, jak chcete) boj není ničím novým. Probíhal během americké války za nezávislost, vedli ho Britové během Búrské války, Němci na Balkáně, Francouzi v Indočíně…
Do povědomí lidí výrazněji vstoupil až během amerického angažmá ve Vietnamu. Z Vieth Minhu, který úspěšně zatápěl Francouzům, se stal Vietcong, který dělal totéž Američanům a Jihovietnamcům. I přes drtivou převahu palebné síly, kterou americké jednotky disponovaly, nebyly nikdy schopné Vietcong zcela eliminovat. Proč? Důvodů je mnoho a píší se o nich sáhodlouhé knihy. Podle mne jsou zde však dva hlavní, od kterých se odvíjelo vše ostatní.
Vietcong měl po celou dobu války podporu ze Severního Vietnamu, Laosu a Kambodži. Jenže tyto státy byly mimo dosah americké armády. Ano, byly zde masivní bombardovací ofenzivy amerického letectva (operace Linebacker I/II a Rolling Thunder), ale ještě žádná válka nebyla vyhrána pouze údery ze vzduchu. I když byla Hanoj a Haiphong skoro zničeny, na morálce a schopnostech Severovietnamců a Vietcongu se to příliš neodrazilo. Síť zásobovacích tras, známá jako Ho-Či Minova stezka, po celou dobu války chrlila na jih zásoby a nové bojovníky. Pohybovalo se na ní vše od konvojů ruských náklaďáků ZIL, přes slony a muly až po lidské mravence, kteří se týdny plahočili džunglí, aby v cíli své cesty odevzdali dva minometné granáty. Ty byly promptně vypáleny na americké jednotky, dotyčný nosič se otočil na patě a mašíroval na sever pro nové. Američané tak usekávali pouze jednotlivá chapadla, ale k hlavě chobotnice se nikdy nedostali.
Jihovietnamci neměli, na rozdíl od svých severních příbuzných, vůli vyhrát. Zatímco jedni byli ochotní lehnout si na záda uprostřed pole a střílet po proudových bombardérech ze samopalu nebo týdny přežívat v podzemních chodbách, zatímco jim nad hlavou jezdily americké tanky, druzí při první známce možného střetu zahazovali zbraně a šli si raději vařit oběd. Vietcong měl velkou podporu mezi jihovietnamským obyvatelstvem, protože vláda byla neschopná, zkorumpovaná a zcela závislá na podpoře USA. Severovietnamci si toho byli dobře vědomi, byli ochotni bojovat třeba dalších patnáct let a přinést značné oběti. Věděli, že jakmile Američanům dojde trpělivost a z Vietnamu se stáhnou, Saigonský režim se okamžitě zhroutí…
V dnešním Iráku a Afghánistánu lze nalézt paralely s Vietnamskou válkou. Stejně jako Vietcong, i iráčtí ozbrojenci a Taliban dohánějí nedostatky ve výcviku a vybavení odhodláním. Nevadí jim, když budou bojovat dalších pět nebo deset let – v Afghánistánu je mnoho mužů, kteří celý život nedělali nic jiného, než že organizovali léčky proti konvojům vozidel v úzkých průsmycích. Jednou jeli v konvoji Sověti, podruhé vojáci Massoudovy Severní Aliance a teď jsou to Američané nebo Češi. V Iráku lze nalézt to samé – jsou zde muži, kteří bojovali proti Ší'itům už během Irácko-Íránské války pod vlajkou Republikánské gardy. Dnes bojují proti Ší'itům ze sousední čtvrti jako povstalci. Vlastní klan a duchovní vůdce je pro ně daleko důležitější, než nějaký svobodný Irák.
Američané už ve Vietnamu zjistili, že neúčinnějším prostředkem v boji proti guerillovému hnutí je používat stejnou, tedy guerillovou, taktiku. Když partyzáni Vietcongu budovali své základny v deltě řeky Mekong a odtud útočili na Saigon, zjistilo nakonec americké velení, že tanky zde moc nepomohou. Poslali do delty Mekongu zvláštní jednotky SEALs amerického námořnictva, které opláceli Vietcongu stejnou mincí. Nejznámější příslušník SEALs Richard Marcinko a jeho muži si zuli boty, oblékli černá "pyžama" a zmizeli v džungli…
Pokud jste viděli záběry příslušníků amerických Special Forces nebo třeba chlapů z české 601. Skupiny speciálních sil, kteří operují v Afghánistánu, mohli jste si všimnout podobné věci – většina z nich má plnovous, kolem krku kefíji a občas také čepici "masúdovku". Vědí, že pokud chtějí porazit bojovníky Talibanu, musí v očích místních obyvatel co nejlépe zapadnout do prostředí. Chtějí-li získat informace o pohybech nepřítele, není nic lepšího, než dát stařešinovi místní vesnice brufen na bolavý zub nebo si zahrát s místními buzkaši. Když už Talibance objeví a rozpoutá se boj, jde v drtivé většině případů o zcela jednostrannou záležitost. Taliban má možná výhodu znalosti místního prostředí, ale postrádá možnost zavolat si na podporu letku bitevních vrtulníků nebo střílet v noci na vzdálenost 1,5 km.
Proč tedy v boji proti povstalcům stále nevítězíme? Protože nemůžeme bombardovat tábory Talibanu, které se nacházejí v Pákistánu? Protože v Iráku patří Kalašnikov k základní výbavě každé domácnosti a lidé se nyní raději spolehnou na ochranu náboženských milicí, než aby důvěřovali slabé policii? Nebo proto, že podobně jako Jihovietnamci, nemají ani Afghánci a Iráčané chuť vyhrát. Vyhrát totiž v tomto (našem) pojetí znamená dělit se o moc s příslušníky jiného etnika či náboženské skupiny, přijít o jediný slušný zdroj příjmu z pěstování máku, rozhodovat o společných věcech volbami, které nerespektují autoritu starších. Dokud nebudou chtít vyhrát oni sami, budou vojáci ze speciálních jednotek stále jen usekávat chapadla…