Vezmu klíče od stodoly a jedno cigáro. Odemknu vrata, zametu bobky, které tu v noci nechaly kočky a pak hledám brousek. Sláva, našel jsem ho. Kosa by potřebovala naklepat, ale na to teď nemám čas. Pár rychlých pohybů zprava/zleva a jdeme na to. Tričko hodím na větev ořechu, protože už je vedro jak v peci. Za půl hodiny se vypořádám s tím, co včera nezvládla sekačka. Zapálím si a nadutě obhlížím posekaný pruh okolo stodoly. Díky táto, že jsi to nešikovného pražského synáčka naučil. Je to paráda, říkám si. Všechna ta žravá havěť, kterou jsem tímto v trávě probudil, však mé nadšení nesdílí. Raději volím ústup do kuchyně…
Kuchyně, chládek a z repráku Vltava. Naleju do sebe kafe a pozoruju oknem Dicka, který zalehl k dopolednímu spánku na posekané trávě. Zapnu nootebok. "Bezdrátová síť není k dispozici". To si piš ty plechovko! Ještě aby tady byla. Torrenty počkají do večera. Po dvou hodinách už mě přípony .pdf lezou krkem. Zpátky do stodoly, hrábě a hurá na druhé kolo souboje s hmyzem a trávou. Jde to celkem rychle, ale hodinky už hlásí jedenáct. Zamykám stodolu, ohřeju si oběd v mikrovlnce (díky mami) a pak si jdu dát sprchu. Souboj s hygienou jsem vyhrál a už můžu mezi lidi. Balím notebook a pár knížek do batohu. Nastává odjezdový rituál – zavřít všechna okna, vypnout bojler, zavřít plyn, vypnout čerpadlo. Mohl bych to dělat poslepu… Naházím věci do auta a volám na Dicka. Žádná reakce. Jak viděl klíče od auta, promptně se vypařil pryč ze dvora. Zapaluju si další cigáro a čekám. "Tak pojď. Šup! Kde je místo? No honem, máme ještě práci…"
Do Rokycan je to dvacet kilometrů. Cestu znám nazpaměť a řízení jde tak nějak samo. Přemýšlím o tom, co jsem Jí včera napsal. "Nechceš si to ještě rozmyslet? Přece to nebyla taková hrůza, abychom to nemohli dát zase dohromady, ne?" Ale každý už jsme bohužel jinde. There is plenty more fish in the sea, tak to zpívá Mike Skinner aka The Streets, běží mi hlavou. Rokycany, ulice Komenského, pohřební služba. "Dobrý den, jdu si pro urnu s babiččiným popelem." "Chvilku vydržte." Připadám si v kostkovaných rejoicech trochu blbě. Ale co, teď už je to jedno. "Tady jí máte." "A co obal? S kolegou jsem se na něm domlouval. Chtěl jsem tenhle, stejný jako má táta." "Nic tu nemáme." "Fajn, asi jsem na to minule zapoměl, stavím se za týden…" Zpátky do auta a objet centrum města. Dick protestuje, protože v autě je alespoň padesát stupňů. Zaparkuju na Malém náměstí a jdu k notářce. "Dobrý den, jdu se zeptat, jak to vypadá s dědickým řízením." "A o koho jde?" "O tátu, pan Karel Vurbs." "To je v Plzni na soudě. Celý se to zastavilo kvůli úmrtí vaší babičky. Její řízení dělají kolegové a jsou s tím nějaké procesní průtahy. Zeptejte se za měsíc, za dva…"
Zpátky na ulici. Autu svítí výstražná světla a je odemčené. Dickovi se nelíbilo na podlaze u spolujezdce a během svého přesunu na zadní sedadlo odemknul centrál a zapnul výstražná světla. Do kufru naštěstí nikdo nevlezl a věci jsou na svém místě. Startuju, všechna okna dolů a honem pryč z města. Před deseti lety byla klimatizace pěkně mastná a táta jí nepovažoval za nutnou. Chladí nás tak jedině rychlost. Na dálnici jdou okna nekompromisně nahoru a Dick dýchá se stejnou frekvencí s jakou se točí válce pod kapotou. Před námi prázdno, jenom v pravém pruhu pár náklaďáků. Kašlu na stotřicítku a držím to na stošedesáti. V Praze jsem okolo třetí a vypadám, jako bych doběhl Ironmana. Dick se svalí na dlažbu v předsíni a já volím sprchu. Pak startuju notebook, cpu se zbytkem kuřete a otvírám ta nedočtená pdfka. Zítra zkouška v Brně a odevzdat opravenou seminárku…
Těším se na víkend, naklepávání kosy a hlášku "Bezdrátová síť není k dispozici".