"Největším nebezpečím jsou improvizovaná výbušná zařízení. Povstalci je ukrývají do příkopů, do odstavených aut nebo nás s nimi přímo pronásledují. Jejich základem bývají většinou dělostřelecké granáty a chemikálie. Jedoucí konvoj se proti nim v podstatě nemůže bránit, protože dokud neexplodují, nemůžete o nich vědět. Konvoj vozidel se musí pohybovat co nejrychleji a často střídat trasy. Pokud vám vypoví službu auto nebo prorazíte gumu, musí vás další auta odtáhnout. Zůstat stát na místě se rovná sebevraždě. Máme na autech nápisy v angličtině a arabštině, které mají jediný cíl. Informovat ostatní, že mají dodržovat uctivou vzdálenost. V zadní části našeho Blazeru je střelec s kulometem, který kontroluje zadní polosféru skrz odmontované okno. Když se na nás někdo moc nalepí, má většinou smůlu. Nemáme moc času zkoumat, proč se k nám auto přibližuje. Zadní střelec vystřelí varovnou světlici nebo několik ran do vzduchu. Pokud dotyčný nešlápne na brzdu a dál se přibližuje, tak to do něj prostě nasypeme. Nemusím vám říkat, co s obyčejným osobákem udělá dávka z kulometu. Je to sice drsné, ale my máme odpovědnost za chráněné osoby a náklad a riziko musíme snižovat na minimum. Stejně na nás při každé druhé cestě někdo pošle dávku ze samopalu. Už to neřešíme, je to prostě součást hry – řidič přidá plyn a pokud útočníka vidíme, snažíme se ho sejmout. Díry po kulkách počítáme až v cíli cesty. Auta máme pancéřovaná, ale nejsou to žádné tanky. Jeden zásah pancéřovkou nebo minometným granátem znamená většinou konec."
Podobné příběhy by mohly vyprávět stovky mužů, kteří se pohybují po celém území dnešního Iráku. Sami sebe většinou označují jako "soukromé bezpečnostní kontraktory" (Private Military Contractors). Na fotografiích vypadá většina těchto mužů podobně – věk někde mezi 30 a 45 lety, tmavé brýle, krátký sestřih, bradka, potetované paže. Mají za sebou službu v armádě či policii, navíc většinou u speciálních jednotek. Pocházejí z USA, JAR, Velké Británie, Austrálie a spousty dalších zemí. Jsou po zuby ozbrojení a mají rádi svou práci, jejímž jádrem je doprovod konvojů, střežení vojenských základen a ochrana důležitých osob. Jejich práce je velmi nebezpečná a velmi dobře placená. Výše platu se většinou odvíjí od zkušeností a velikosti firmy, ale vždy se pohybuje v řádech stovek dolarů za den. Obyčejní vojáci sloužící v Iráku na ně nemají jednotný názor. Někteří je oceňují, protože dělají vysoce nebezpečnou práci s minimem prostředků. Jiní jsou rozčarováni výší jejich platu, který mnohonásobně převyšuje armádní žold. Podobně rozpolcený pohled má v podstatě celá západní společnost. Pro jedny jsou obyčejnými žoldáky, kteří si nechávají platit za smrt, pro druhé představují profesionály v oboru, bez kterého se v určitých oblastech neobejdete. Jejich mateřské firmy pracují jak pro vládní agentury, tak pro soukromé společnosti a to prakticky po celém světě. Ozbrojení muži křižující v off-roadech ulice Bagdádu jsou však jen jednou z částí lukrativního byznysu.
Dnešní soukromé bezpečnostní firmy (lépe je vystihuje anglický termín PMC – Private Military Companies) zajišťují široké spektrum služeb, které se dají rozdělit na tři základní oblasti:
· Pomyslný první level tvoří logistická podpora nejrůznějšího druhu, která zahrnuje zásobování armádních jednotek, opravy výzbroje, catering apod. Firmy, které pracují na tomto poli, se tak neúčastní přímo válečných operací, ale zajišťují potřebný servis pro vojáky v poli. V této oblasti patří mezi největší hráče Halliburton, KBR a SAIC.
· Dalším stupněm jsou služby na poli výcviku a konzultací. Pokud jste americký voják, který míří na svou první rotaci do Iráku, váš závěrečný výcvik pravděpodobně proběhne v Kuvajtu. Cvičit vás ovšem nebudou vaši armádní kolegové, ale externí konzultanti. Většinou to jsou bývalí vojáci, kteří mají mnoho bojových zkušeností, ale na účast v přímém boji už jsou trochu staří. Nepovedou vás sice během útoku na pozice militantů někde ve Falúdži, ale naučí vás, jak se nenechat zabít. Kromě výcviku přímého boje tyto firmy školí také zdravotníky, spojaře a další specialisty. Na poli konzultací a tréninku hrají prim firmy Vinnell, DynCorp a MPRI
· Konečně poslední stupeň, který je asi nejvíce propíraný v médiích, reprezentují společnosti nabízející k pronájmu zbraně a muže, kteří je umí používat. Jde o firmy jako Blackwater, Aegis, Kroll, Bandline, Triple Canopy, Armorgroup a mnoho dalších. Těžištěm jejich činnosti jsou služby označované jako „risk management“ a „security solutions“. Není těžké si představit, co se pod těmito pojmy skrývá. Zjednodušeně to funguje takto – „Máte práci v nebezpečném prostředí? Zaplaťte a zbytek nechte na nás. Provedeme průzkum terénu, navrhneme nejschůdnější řešení a zajistíme vše potřebné. Personál, zbraně, zázemí, prostě vše. Náš zákazník, náš pán…“
Většina z výše zmíněných firem má roční obrat řádově v desítkách miliónů dolarů. Kromě působení na poli bezpečnosti podnikají i v jiných oblastech (průmysl, těžařství etc.). Jejich akcionáři zahrnují i významné korporace působící obranném sektoru (např. Northrop-Grumman). Co se týče bezpečnostního byznysu, oblasti jejich působení se většinou překrývají na druhém zmíněném stupni – výcvik a externí poradenství na poli bezpečnostních aplikací nabízí jak Halliburton, tak Blackwater. Kromě těchto nejznámějších firem existují desítky dalších, které nabízejí podobné služby, ovšem v menším měřítku. V současnosti je odhadováno, že tyto firmy operují skoro v šedesáti zemích po celém světě a ročně tímto sektorem proteče více než sto miliard dolarů.
Pokud se ptáte, čím je způsoben boom v tomto podnikání, odpověď je poměrně jednoduchá – outsourcing. Armády západních států po rozpadu bipolárního světa čelí novým rizikům a zároveň je na ně vyvíjen velký tlak, aby omezily své výdaje. Přidejte k tomu trend profesionalizace a výsledek je celkem zřejmý. Nač by armáda zaměstnávala vojáky-kuchaře, když se o jídlo může starat externí firma? Ušetří se personál i finance. Údržba a ostraha základen? To samé. Mechanismus tohoto systému lze krásně ilustrovat na operaci Iraqi Freedom – americká armáda měla příliš mnoho práce s vlastním bojem, než aby plýtvala svými muži na rutinní podpůrné práce. Kdo se postará látání uniforem natržených během bojů? Soukromé firmy. Po ukončení regulérních bojů nastala fáze obnovy Iráku, která trvá dodnes. Jenže v Iráku to stále vře a americká armáda nemá dost vojáků na to, aby ohlídala každého úředníka irácké vlády nebo stavbu čističky odpadních vod. Kdo to za ní udělá? Hádáte správně – soukromé firmy. Nezanedbatelný je i fakt, že mrtví zaměstnanci soukromých firem Bushovi volební preference příliš nesníží (na rozdíl od mladých kluků odněkud z Iowy, kteří se v Iráku ocitli měsíc po 18. narozeninách).
Outsourcing v oblasti zajišťování válečných operací se nejspíše bude dále rozšiřovat. Menší operace budou armády nadále schopny zajišťovat samy, ale větší konflikty už se bez přispění soukromých firem neobejdou. První dvě formy podnikání (tedy logistika a výcvik/poradenství) nejsou moc kontroverzní. Problém nastává u firem, které působí přímo v oblastech bojů a aktivně do nich zasahují. Dnes používá Blackwater v Iráku vlastní lehká obrněná vozidla a pozorovací vrtulníky. Za deset let to mohou být klidně i vrtulníky bojové. Podle jakého klíče tedy vytvořit normy, které by měli zaměstnanci těchto firem dodržovat? Jak zajistit, aby společnosti s bojovým know-how pracovaly vždy pro „nás“ a ne třeba pro nějakého nového Charlese Taylora? Když jejich muži bezdůvodně zastřelí civilistu, kdo má být volán k odpovědnosti? Zákazníci? Akcionáři? Těžko říct. Vlády jednotlivých států jsou zatím poměrně rozpačité – služby těchto firem občas potřebují, ale zároveň jsou nerady, když se na tyto kontrakty veřejnost příliš vyptává.
Žoldnéři provází lidstvo po celou dobu jeho existence. Znal je starověk i středověk (kdo by si nevzpomněl na hordy válečníků, kteří plenili Evropu v dobách Třicetileté války) a znalo je i 20. století. Veteráni SS bojovali pod vlajkou Francie v Indočíně, komanda žoldnéřů z celé Evropy se účastnila mnoha konfliktů v Africe (synonymem pro tato angažmá je pro mnoho lidí Bob Denard), etničtí Číňané z kmene Nung bojovali pod vedením CIA během války ve Vietnamu a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Dnešní hráči na tomto poli tedy nejsou ve své podstatě ničím novým. Jejich vliv bezesporu poroste protože trh si jejich služby žádá. Jde jen o to, jaké mantinely jejich činnosti postavíme.
(Tento článek má pouze informativní
charakter. Na jakékoliv individuální žádosti o poskytnutí kontaktu na
firmy podnikající v tomto sektoru a jejich zprostředkovatele autor
nebude reagovat!)