Takhle popsal první dojmy z posledního seskoku uskutečněného v rámci projektu Excelsior jeho nejdůležitější článek – kapitán Joseph Kittinger. Výzkumný projekt se uskutečnil v USA na přelomu 50. a 60. let. Šlo o dobu překotného vývoje v oblasti letectví, při kterém se dosahovalo stále vyšších rychlostí a větších výšek. Experimentální letouny řady X posouvaly hranice stále dál a v závěsu za nimi následovaly operační stroje určené pro běžnou službu. Jenže zatímco testovací piloti lámali jeden rekord za druhým, začalo se americké letectvo obávat o jejich bezpečnost v případě havárie. Při nadzvukových rychlostech ve stratosféře získávalo slovo „vyskočit“ zcela jiný rozměr, než jaký mělo v éře II. světové války a pístových strojů. Pokusy provedené s pomocí figurín ukázaly, že při volném pádu z velké výšky velice často nastává plochá vývrtka dosahující hodnot až 200 ot/min. Pro lidský organismus to byla zcela neúnosná zátěž, nemluvě o teplotách a tlacích, které ve velkých výškách působí…
Projekt Excelsior měl přinést odpověď na to, zda-li je možné s pomocí speciálních postupů a vybavení toto nebezpečí eliminovat a dostat člověka na zem s pomocí padáku. Pro tento účel vyvinul technik Francis F. Beaupre ze základny letectva Wright-Patterson systém, který kombinoval malý stabilizační padák pro velké výšky a klasický padák použitelný v nižších hladinách. Vytažení vrchlíků řídila automatika pomocí časovačů a barometrických výškoměrů, od pilota se očekávalo pouze prvotní spuštění systému. Tím, kdo měl teorii vyzkoušet v praxi, byl právě kapitán Joseph Kittinger.
Pro samotné zkoušky byl vyroben stratosférický heliový balón o objemu 85 000 m3 a výšce přes 60m, pod kterým byla zavěšena nepřetlakovaná otevřená gondola. Přetlakován byl pouze Kittingerův oblek, který ovšem spolu s kamerami a dalším vybavením zdvojnásobil jeho váhu, takže do gondoly musel být usazen za pomoci ostatních členů výzkumného týmu. Balón startoval z plošiny nákladního vozu a ve vertikální pozici byl udržován pomocí jeřábu. První seskok (Excelsior I), který Kittinger provedl z výšky 23 300 metrů 17. listopadu 1959, málem skončil katastrofou. Stabilizační padák, který se měl otevřít po 16 vteřinách volného pádu, selhal a otevřel se už 2 vteřiny po seskoku. Následně se Kittingerovi omotal kolem krku a způsobil mu ztrátu vědomí. Automatika hlavního padáku však v nižší výšce zafungovala bez problému a Kittinegerovi zachránila život. Druhý seskok (Excelsior II) provedl Kittinger jen o tři týdny později z výšky 22 800 metrů a tentokrát vše proběhlo hladce. Stabilizační i hlavní padák se otevřely podle plánu a Kittinger zažil volný pád v délce přes 16 000 metrů.
Poslední seskok (Excelsior III), byl proveden 16. srpna 1960 z opuštěného letiště nedaleko městečka Tularosa v Novém Mexiku, severozápadně od letecké základny Holloman. Balón odstartoval 5:29 ráno, za necelé dvě hodiny vystoupal do výšky 31 300 metrů (podle některých zdrojů 32 600) a dalších 12 minut směřoval do seskokové oblasti. Kittingerovi selhalo přetlakování pravé rukavice a velikost ruky se mu během stoupání zdvojnásobila díky (ne)působícímu tlaku. O tomto problému ovšem zbytek týmu na zemi neinformoval v obavě, že by seskok ukončili. Teplota byla -70 °C a leželo pod ním 99,2 % zemské atmosféry. Nacházel se na hranici vesmíru. Když se dostal nad cílovou oblast, odříkal motlitbu a skočil…
Padal 13 vteřin, než otevřel stabilizační padák a následně další 4 minuty a 36 vteřin, než se mu v 5500 metrech otevřel hlavní padák. Během volného pádu dosáhl rychlosti 988 km/h a celý seskok trval 13 minut a 45 vteřin. Dodnes ho nikdo nepřekonal a přes snahy některých parašutistů to tak nejspíš zůstane. Joseph Kittinger zůstal u letectva až do 80. let. Odkroutil si tři tůry ve Vietnamu jako bojový pilot, odlétal 483 misí a prošel zajetím v Severním Vietnamu. Ustavil několik dalších rekordů v balónovém létaní (mimo jiné jako první přeletěl v balónu sólo Atlantik) a obdržel mnoho vyznamenání. Od jeho famózního skoku uplyne příští týden 48 let…