Hodina "nula" byla stanovena na 7:45. Do vzduchu se toho rána vzneslo prakticky celé izraelské letectvo. Šlo o desítky letounů převážně francouzského původu – Ouragany, Mystére, Super Mystére, Vautury a Mirage. Byl nařízen striktní radiový klid, který nesměl být porušen ani v případě poruchy nebo havárie. Komu letoun vypověděl službu ještě na zemi, ten měl okamžitě uvolnit dráhu a poroučet se třeba i do pole, kdyby to bylo nutné. Vzlety jednotlivých formací byly naplánovány ve vteřinových intervalech a bylo nezbytně nutné dostat všechny letouny do vzduchu v co nejkratším čase, což bylo nutné pro co nejmenší prodlevy mezi jednotlivými nálety. Nejpomalejší Ouragany startovali jako první, naopak rychlé Mirage mezi posledními…
Úder byl zcela nečekaný a než si Egypťané uvědomili co se děje, jejich letectvo přestalo existovat. Čas úderu byl zvolen tak, aby první vlna izraelských letounů dorazila nad egyptské základny v době, kdy se piloti začínají trousit k hangárům s žaludkem plným snídaně. Letouny během letu udržovaly minimální výšku, což kladlo značné nároky na pilotáž. Například plně vyzbrojený Vautour vážil skoro 21 tun a při letu v nízké hladině byla odezva jeho řízení pomalá asi jako lenochod s artritidou. Teprve těsně před egyptskými letišti vystoupaly jednotlivé formace do hladiny zhruba 3 000 metrů. Následoval střemhlavý let, odhoz bomb (primárně na vzletové a pojížděcí dráhy) a poté několik průletů, během nichž byly letouny zaparakované na stojánkách cupovány palubními kanóny.
Okolo půl jedenácté zbyly na egyptských základnách pouze hromady kouřících trosek. Těch několik málo egyptských Migů, kterým se podařilo dostat do vzduchu, nemělo nejmenší šanci a byly smeteny z oblohy. Během útoku málem zahynul i egyptský náčelník štábu generál Amar, který cestoval v dopravním Antonovu 12 na inspekci sinajských základen. Když jeho letoun nasazoval na přistáni na letišti Fayid, málem ho sestřelil pozdější vrchní velitel izraelského letectva Avihu Bin-Nun, který v té době sloužil jako zástupce velitele eskadry Mystérů na základně Tel Nof. Generála Amara zachránilo jedině to, že Bin-Nunovi selhaly kanóny. Právě kvůli Amarově letu dostaly egyptské protiletadlové baterie zákaz střílet, protože panovaly obavy, že by mohl být jeho Antonov zasažen vlastní palbou. Tehdy totiž protiletadlové dělostřelectvo nedisponovalo systémem dotazovačů "vlastní/cizí" a obsluhy v zápalu boje většinou střílely na všechno, co se nacházelo ve vzduchu.
Po Egyptu přišla na řadu Sýrie a Jordánsko, jejichž letectva stihl stejný osud jako to egyptské. Po celou dobu bojů si tak Izrael udržel nadvládu ve vzduchu a mohl se soustředit na podporu pozemních sil. Tento masivní letecký úder ukázal, že skvělý výcvik, kombinovaný se excelentním plánováním, může rozhodnout o všem. V sobotu před útokem otisky izraelské noviny fotografie vojáků, kteří si užívali sluníčka a rodinných pikniků na plážích a ministr obrany Moše Dajan prohlásil během jednoho z rozhovorů, že je přesvědčen o malé pravděpodobnosti vojenského konfliktu. Během prvního dne bojů provedli někteří izraelští piloti i čtyři bojové vzlety. Tato nebývalá frekvence letů vyžadovala obrovské nasazení pozemního personálu, jehož rychlost při doplňování paliva a výzbroje by si nezadala ani s mechaniky Formule 1. Během bojů padlo 24 izraelských pilotů a ztraceno bylo 46 letounů.
Operace Moked se stala pojmem…