Ani po třech týdnech uprostřed stepi jsem si na to nezvykl. Člověk, který prožil celý svůj předcházející život uprostřed střední Evropy, si na to nezvykne asi nikdy. Ta obrovská rozlehlost, moře tvrdé půdy a drobných keříků, ohlušující ticho. Až k obzoru není nikde žádná známka civilizace. Tady můžete jet autem tři dny a narazíte maximálně na tři jurty nebo stádo velbloudů. Když máte štěstí…
Obejdu stany, náš džíp, dvě jurty a šlapu směrem na jih. Zní to divně, ale je to tak. Normálně jsem zvyklý říkat "směrem k lesu" nebo "směrem k řece", ale tady je to fakt omezeno na čtyři světové strany. Mohl bych použít záchod, který stojí nedaleko jurt, ale já na cizí chodím nerad. Je to zvyk. Ujdu tak 200 metrů a nechám své tělo, aby se zbavilo zbytků večeře. Člověk má při těchto činnostech potřebu soukromí a krytých zad, ale tady holt musí jít pudy stranou. Mohl bych ujít dva kilometry a stejně na mě bude vidět.
Když se došourám zpátky do tábora, vytáhnu ze stanu svůj spacák, nechám ho větrat a hodím na sebe nějaké hadry. Všichni ještě spí. Nevím kolik je hodin, protože hodinky mám někde na dně kletru. Jako mnoho jiných vymožeností jsou zde zbytečné. Co by se podle nich mělo taky řídit, že? Buď je světlo nebo tma. Žaludek se začíná dožadovat snídaně. Otevřu zadní nákladový prostor našeho GAZu a chvíli se přehrabuju v zásobách. Na výběr je týden starý chleba, šproty a ruské sušenky "Chrustik Super". Nakonec si do hrnku naleju jenom trochu kumisu a auto zavírám, protože tohle jídlo bude potřeba přes den během cesty. U ohniště jsou v kastrolu zbytky od večeře. Bylo to beraní maso dušený necelou hodinu bez jakéhokoliv koření. Na začátku cesty jsem si myslel, že to v pohodě přežiju na polívkách od Vitany. Ale to byla iluze, protože obarvená voda z pytlíku nedá tělu skoro žádnou použitelnou energii. Beru si studené žebro, dřepnu si na zem, žvejkám a zase koukám doblba.
Z jurty vyleze Boja. Chlap okolo čtyřicítky, velký skoro jako náčelník z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Přejede zrakem po obzoru, kývne mi na pozdrav a odchází za jurty, pryč z mého zorného pole. Nemám co dělat a tak ho následuju. Moc si nepokecáme, protože já neumím mongolsky a on česky. Takže používáme lámanou kombinaci ruštiny (kterou neumím já), angličtiny (kterou neumí on) a posunků (které umíme oba). Ale stejně není o čem mluvit. Ujdeme asi půl kilometru k místu, kde se shromáždilo jeho stádo. Nikdy jsem tak velké neviděl. Jsou to ovce a kozy a jsou jich stovky. Důvod shromáždění je prostý – je tu voda. Přesněji řečeno 15 metrů pod povrchem. Boja vezme do ruky žok ušitý ze staré pneumatiky, hodí ho díry a pak vytáhne. Ten žok má objem kolem dvaceti litrů. Včera jsem ho zkoušel tahat sám a vydržel jsem pět minut. Boja to dělá skoro tři hodiny. Vytáhne, naleje do plechového žlabu a tak pořád dokola. Je to strašná dřina, jenže stádo musí pít.
Včera odpoledne jsme mu říkali, že bychom mohli udělat kšeft. Koupíme u nás doma jednoduchý čerpadlo, pár trubek a dalších věcí. Pošleme to vlakem přes Rusko do Ulanbátaru a do stepi to dovezem na náklaďáku. Postavíme z toho velký větrník, který bude tahat vodu na povrch. Geniální nápad – už žádná dřina s žokem.
"A to by fakt šlo?" zeptal se Boja.
"Jasně, neni to zase takovej problém – nebudeš se muset tolik dřít a budeš mít víc času".
"Času na co? Je to prima nápad chlapi, ale já bych byl pak tlustej jako vy Evropani"
Říká se, že pokrok se nedá zastavit. Že to je lidská přirozenost – pořád něco vylepšovat a zkoušet. Ale jsou i výjimky jako Boja. Když zvednu oči od monitoru a kouknu z okna na tu asfaltovo-panelovou záplavu, často mi prolétne hlavou, jestli Boja pořád tahá vodu tím žokem. Doufám, že ano…