Při brouzdání po síti jsem minulý týden narazil na zajímavý článek, který byl uveřejněn na doméně Wall Street Journal. Autor v něm popisoval, jak kritická bezpečnostní situace v Iráku donutila americké vojáky i Iráčany improvizovat při dohlížení na rekonstrukci země. Kromě snahy opravit zničenou infrastrukturu je mnoho úsilí (a financí) vynakládáno na nastartování ekonomiky. A nejlepší způsob, jak toho docílit, je pomoci lidem v oblasti malého a středního podnikání. Pokud máte dobrý nápad a umíte požádat, můžete skrze tzv. Military civil-affairs teams dostat celkem slušné peníze do začátku. Opravíte za ně dílnu, nakoupíte stroje a pak už je to jen na vás.
Jenže Američané chtějí také vidět, jak s poskytnutými penězi nakládáte. A tady nastává problém – pokud se budete půl hodiny vybavovat s důstojníkem americké armády zatímco si jeho podřízení budou fotit nový hever ve vaší autoopravně, tak si koledujete o velké problémy. Druhý den vás totiž mohou navštívit místní povstalci a pěkně vám zkazit den. V lepším případě to končí výhrůžkami, v horším dávkou ze samopalu.
Tváří v tvář této situaci vznikla idea falešných razií. Američané k vám sice přijdou, ale zahrají menší divadlo podle scénáře "hledáme podezřelou osobu s kontakty na povstalce". Nasadí vám pouta, zaměstance budou vyslýchat a vůbec budou dost agresivní. Během razie zjistí co potřebují a vás nebudou sousedé následně obcházet jako prašivého psa. Je sice smutné, že situace dospěla až k tomuto modelu, ale pořád je to lepší než nic.
Jenže pak se stane, že o tom někdo napíše článek do novin a tím celý systém buď rovnou potopí nebo alespoň dost zkomplikuje. Internet totiž mají i povstalci, které má tohle divadlo oklamat, a umí ho používat jako všichni ostatní. Možná ještě lépe, protože hledají vše, co by jim usnadnilo jejich boj. Tajit se dá počet jaderných hlavic připravených k odpálení nebo identita informátorů, ale ne relativně často používaná taktika. Ta se dříve či později prozradí a je třeba ji nahradit. Jde o to, že čím víc se o ní mluví, tím dříve se stane nepoužitelnou. To samozřejmě platí i o jiných drobnostech, které se zdánlivě nepočítají. Problém příliš horlivých novinářů se samozřejmě nevztahuje jen na Irák. Jde třeba i odposlechy policejních vysílaček, teleobjektivy natáčající protiteroristické komando během zásahu a tak dále. Některé věci by prostě měly zůstat veřejnosti skryté i bez paragrafu o utajovaných skutečnostech. Měl by stačit selský rozum.
Ještě malá poznámka na závěr – pokud vám připadá, že tímhle zápiskem jdu sám proti sobě, pak vězte, že teď už je to vlastně jedno. Když falešné razie odhalil světu Wall Street Journal, můj blog už skutečně není třeba počítat:-)