Tobruk je poslední dny doslova všude. Na citylightech, v novinách, v časopisech nejrůznějšího druhu a v Praze (nevím jak jinde) i na popelářských vozech. Jedno se lidem kolem Václava Marhoula musí nechat – promo na tento nový filmový počin se jim skutečně daří. Už ten nápad s grafickým ztvárněním poutače je poměrně neotřelý. Žádné vyhaslé oči mladých vojáků, ve kterých se matně odráží prožité peklo. Nic takového. Jen rozostřený obraz falešného protiletadlového postavení z rezavých sudů, který střeží strašák v plynové masce…
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem na Tobruk netěšil. O našich letcích sloužících v řadách RAF něco slyšeli skoro všichni (i díky Tmavomodrému světu). O Čechoslovácích, kteří přispěli k porážce nacismu službou v severní Africe, už se tolik nemluví. Z tématu filmu jsem proto byl hodně nadšený a podle útržkovitých informací, které pronikly do médií během natáčení, to vypadalo že to bude stát za to – natáčení ve skutečné severoafrické poušti, dobová technika a zbraně, efekty na úrovni Hollywodu.
Tohle všechno ve filmu skutečně je a po stránce výpravy mu nelze nic vytknout. Ale…
Václav Marhoul nezvolil cestu válečného velkofilmu, kde se pohybují stovky komparzistů a v dáli dýmají trosky vypálených vesnic, ale válečného dramatu. Nejde zde o válčení samotné, ale o to, jaký má vliv na charakter a jednání obyčejného člověka. Sledujeme tak osud dvou nováčků, kteří přicházejí k československé jednotce před jejím nasazením u Tobruku, procházejí výcvikem, přesunují se plni očekávání na frontu a při prvním střetu s nepřítelem se jim svět obrací naruby. Klasické schéma, ze kterého vybočuje akorát úplný závěr (záměrně o něm nic bližšího neříkám). Herci jsou vesměs neokoukaní a hrají celkem slušně. No, hrají… Spíš takhle: hráli by, kdyby měli co. Sice tušíte, že má jít o zobrazení nejasné hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí, ale musíte si to domýšlet více než je zdrávo. Minimalistické dialogy má zjevně nahrazovat síla obrazu a prostředí, k čemuž je poušť (stejně jako třeba džungle) jako stvořená. Pokud ji režisér dobře využije, nemusí se za celý film říct víc než pět vět. I přes veškerou snahu se zde bohužel efekt písku, sypajícího se z plátna do sálu, nedostavuje. Chvilku jsem přemýšlel nad důvodem, proč tomu tak je, ale je to celkem prosté. Všechny ty atmosféru navozující scény už jste totiž viděli někde jinde a Marhoul Vám dá příliš prostoru na to, abyste si to stihli uvědomit. Kombinace děravého scénáře, minimálních dialogů a nepříliš fungujících "obrazů" je smrtící a Tobruk tak působí jako sled ne příliš dobře navazujících scén. Jsou sice formálně výborně zvládnuté (včetně slušných digitálních efektů a zranění a lá Vojín Ryan), ale chybí jim nějaký cíl. Sledujete je, ale skoro nic Vám nevypraví.
Z Tobruku jsem zklamaný. Václav Marhoul má kladný vztah k armádě (kromě vlastnictví amerického Jeepu se angažuje také v aktivních zálohách AČR) a má nastudovaná historická fakta. Chtěl natočit film, který by složil poctu našim veteránům té doby, což je více než skvělé. Jenže to celé nakonec působí tak, že si přečetl pár historických knížek, sehnal peníze a rozhodl se udělat si radost. Dva měsíce mohl v poušti "velet" vlastní malé armádě a do presskitu napsat ta strhující čísla: 80 milionů rozpočet, vody se vypilo za skoro čtvrt milionu, použito 35 km filmu, vyrobena byla speciální mobilní střižna atd. Nemůžu si pomoct, ale kdyby těch 80 milionů použil na natočení pořádných rozhovorů se všemi našimi veterány II. světové války, kteří ještě žijí, udělal by pro povědomí české veřejnosti o té době mnohem víc…