První je klasický a shodne se na něm většina lidí. Konečně máme povrch, po kterém se můžeme zběsile řítit zhora dolů po svahu. A taky stavět sněhuláky a iglů. A když počasí vydrží, možná že bude časem i místo na bruslení. Tolik k nejprovařenějšímu důvodu k radosti ze sněhu. Další dva jsou ryze osobní povahy a nejspíše nemají univerzální platnost. Když o tom tak přemýšlím, nechápu, že jsem si jich nevšimnul už dřív…
První se týká silničního provozu. Nahlíženo optikou Pražáka bylo silné sněžení celkem prima. Ano, musel jsem už dvakrát hledat auto v závěji a od chodníku jsem skrze nahrnutou bariéru odjížděl asi pět minut, ale stejně… Méně aut na silnicích a hluk tlumený bílou dekou. Řidiči nucení citelně zpomalit a držet se oběma rukama volantu. Odpadlo věčné civění na monitor GPS navigace, které úspěšně přebírá štafetu od telefonování. Žádné tůrování motorů na světlech a následná soutěž o to, kdo rychleji dosprintuje k dalšímu semaforu. Rozkydlá břečka, ve které auto častěji plave, než jede, donutila mnohé spěchaly dodržovat uctivou vzdálenost od cizích nárazníků. Frajer s Audi Q7, který z osmdesátky normálně brzdí až když si přečte čísla na mé značce, se také změnil. Tentokrát mě na světlech dojel uctivou padesátkou a dokonce si nechal takový odstup, že mi jeho čelní maska nevyplňovala celé zpětné zrcátko. Prostě je to víc v klidu a bez strkání.
Druhý důvod se vztahuje k místu, kde bydlím. Praha 13, Jihozápadní město. Velké sídliště, kde si každý jde po svém a o okolí se nestará. Nic proti tomu, jinak to tu stejně nejde. V domě je nás pár "starousedlíků", kteří se nastěhovali někdy před dvaceti lety. Navzájem si držíme dveře, zdravíme se a jednou za čas se sejdeme v sušárně, abychom probrali věci okolo domu. Zbytek nájemníků splývá v beztvarou masu, která je v domě většinou tak krátce, že si ani nenapíše jméno na poštovní schránku. Nezdraví a když už, tak často s ruským nebo vietnamským přízvukem. Chodníky tu máme široké dva metry a kolemjdoucí tak opravdu dostávají svému jménu. Jenže napadl sníh a všechno bylo jinak. Z chodníků se staly jednostopé pěšinky a z kolemjdoucích protijdoucí. Najednou bylo třeba kooperovat s okolím. Dva lidé se sešli uprostřed padesátimetrového úseku a nastalo zábavné dohadování. "Ne slečno, já si do té závěje rád skočím…" Komické a příjemné dohromady. Lidé se dívali navzájem do očí a ne do země jako normálně.
Pejskaři také častěji uklízí po svých čtyřnohých kamarádech. V nahnědlé síldlištní skorotrávě se bobek snadno schová a navíc je jich tu hrozně moc. Líný venčitel se tak může vždycky zaštítit tvrzením "tohle není naše, viď Azore?". Na sněhu je to jiné. Čerstvý bobek je vidět už zdálky a navíc se od něj pěkně kouří. V této situaci zachová pokerový výraz jen málokdo a naprostá většina lidí radši ujde dvacet metrů k nejbližšímu stojanu s pytlíky a po psovi uklidí.
Navíc, sníh probouzí v lidech hravost. Že se koulují školáci je normální. Ale když to začne dělat chlapík okolo třicítky během odhrabávání auta s jiným řidičem, to je věc nevídaná. Nebo včera večer – při venčení psa jsem narazil na dvojici, která se válela ve sněhu tak, že by se za to nemusel stydět ani Viki Cabadaj. Oběma bylo hodně přes čtyřicet…
Prostě a jednoduše: Více sněhu mezi lidi!